Někde věří, že sudičky zasednou ke stolu a rokují o budoucnosti novorozeněte. První řekne, co bude z narozeného dítěte. Druhá obyčejně nesouhlasí s rozhodnutím sudičky prvé, a proto rozhodne jinak. Mezi oběma protichůdnými názory rozhodne sudička třetí, jejíž rozhodnutí je platné.
Někde si myslí, že o návrhu prvé sudičky všechny dlouho rozvažují, než se rozhodnou, a to prý hlavně v případech, kde jsou rodiče zbožní lidé a dítko se proto ve zvláštní přízni sudiček nachází.
Hned po narození dítěte jej babička zabalila buď do pleny nebo někde do starého šatu a položila jej pod stůl. Někde to činí proto, aby se prý dítě dobře učilo, jinde zase, aby prý mu sudičky pod stolem určily osud.
Věří se, že sudičky přicházejí ke kolébce a nakloněny nad nemluvňátkem mu stanovují osud, a přitom nebylo radno jim skákat jim do řeči. Opovážil-li se toho přece někdo, svraštila se čela sudiček, vstaly od kolébky a nežli se rušitel nadál, zmizely a zlý osud dítěti ustanovily.
V okolí Českého Brodu se věří, že sudičky osud novorozenému dítěti předpovídají podle planet. Usednou prý v noci okolo komína na střechu domu, kde se dítě narodilo a pohlížejíce na hvězdy určují mu osud. Jakmile odbije dvanáctá, zmizely.
Kolem Hradce Jindřichovi se věří, že sudičky vymění dítko novorozené, nenaleznou-li všechny přípravy ke koupeli, jako vodu, sůl a zasýpátko.
Poněvadž pak někde věří, že sudičky přicházejí teprve tu noc po křtinách a dojídají, co po hostech zbylo, nic se ze stolu nesklízí, aby přísných bytostí si nerozhněvali a dítku zlý osud
svou neopatrností nepřipravili. Místy také pivo na stůl uchystají.
Věřilo se, že sudičky mohl vidět pouze člověk narozený na novou neděli. Vedle toho si však zkušení lidé uměli vytvořit prostředek, kterým mohli sudičky pozorovat: opatřili si smrkovou štěpinu se sukem, ten vyrazili a uschovali. Pak štěpinu na sedm dnů strčili do země pod smuteční vrbu a suk v ohni před sv. Janem Křtitelem (24.6.) spálili. Otvorem po suku pak mohli sudičku při určování osudu pozorovat.
Na závěr jedna pověst spojená s kouzelnou štěpinou:
Jakýsi kovář ze Žinkov šel za obchodem a přišel ke známému do Měčína, do vsi asi 1,5 hodiny od Žinkov vzdálené. Na svou žádost dostal nocleh, ale musel si lehnout na pec, poněvadž hospodářova žena „čekala“. O půlnoci se narodila holčička. Kovář vzal štěpinu, kterou nosil u sebe a díval se otvorem. V tom vešly do světnice tři panny bíle oděné, přistoupily ke kolébce a jedna z nich pravila: „Krása bude podílem tvým,“ druhá řekla: „Zbožnost povede kroky tvé“, třetí pak dodala: „Bude ti dopřáno 18 let, voda tebe stráví.“ Pak zmizely. Kovář ráno odešel s předsevzetím, že přijde tak, aby známého před neštěstím varoval. — Když uplynulo 18 let, z děvčátka se stala krásná panna, která vyšívala u okna. Kovář se vrátil včas a radil sedlákovi, aby studnu na dvoře prkny zahradil, což po krátkém zdráháni učinil. Dívka uslyšela rány, které způsobily zahrazování studny. Jako by ji něco bodlo, ohlédla se po hodinách a pravila: „Ještě není čas.“ Jakmile udeřila dvanáctá hodina, dívka se zvedla a chvátala přímo ke studni, do vody se nedostala — klesla na prkna a byla mrtva. Kovář velmi litoval sedláka a vysvětlil mu proč se neštěstí jeho mladé a krásné dcery přihodilo. Z toho plyne, že proti vyřčenému osudu sudiček nebylo zpravidla žádného odvolání.
Zdroj: archiv Antonín ViK,
časopis: Zlatá Praha, 1890, číslo 44, napsal Josef Košťál
vyobrazení: František Doucha
