Cukrová a krmná řepa byla pěstována jako krmivo pro dobytek již od antických dob, u nás se s pěstováním začalo teprve koncem 18. století a rozšířilo se hlavně v 19. st. kdy jejímu pěstování ustoupily hojně zahrady a ovocné stromy.
Řepa se seje obyčejně před svátkem sv. Jakuba (3.5.), ač pranostika radí síti bílou řepu v den svátku sv. Kiliána: „Svatý Kilián řípu, vikev seje sám“. Aby byla bílá řepa velká a sladká, močili semeno na Novobydžovsku v medové vodě, dříve, nežli je sázeli. Někde vkládali hospodáři řepové semeno dříve, než je sili do cukrem oslazené vody nebo i do mléka, kde je nechali změknout a pak usušili a teprve vysévali. Připadá-li den, kdy se má řepa síti, na znamení štíra, nebo raka, jest lépe setí odložit na jiný den, poněvadž by semeno buď nevzešlo, nebo by byla řepa vzešlá dřevnatá a štiplavá.
Aby neškodili řepě červi, doporučovalo se semeno namočit v kozím mléce, pak se usušilo a třelo rukama. Takové semeno pak odolalo hrozícímu napadení.
Cukrovka se těží hlavně v říjnu, ale někteří rolníci nechávali řepu na poli růst:
"až do ní ze všech svatých vítr nafouká, že je potom sladká“.
Ideální termín sklizně řepy byl však na sv. Lukáše (18.10.). Řepa se při sklizni vyorala a chrást musel být odstraněn tak, aby bulva nebyla poškozena. Po odstranění chrástu a hlíny z bulvy se řepa do hospodářství svážela povozy a následně se skladovala ve sklepech, kde vydržela až 5 měsíců.
Řepa se v zimních měsících dávala rozpůlená do kurníků a sloužila tam i jako zdroj „zábavy“ a také byla prevencí proti „kanibalismu“. Krmná řepa byla využívána především ke krmení skotu, ale i dalších přežvýkavců.
Na závěr nejpěknější příspěvky u zveřejněného článku:
- Vyrůstal jsem v době, kdy kolektivizovanému zemědělství na nějaké té bulvě řepy nezáleželo. Měli jsme postarší (předválečné) auto, které nás vozívalo v sobotu na zahrádku a v neděli zpátky do města. K povinné podzimní výbavě na podzim patřil silnější klacek opatřený na konci hřebíkem. Z vozů, které svážely cukrovku z polí, tu a tam nějaká řepa upadla na silnici, kde jí další traktory nebo i auta rozjezdila na kluzkou kaši, která ohrožovala bezpečný silniční provoz. Proti tomu jsme bezplatně a dobrovolně zasahovali tím klackem. Tatínek, když viděl spadnout řepu z vozu, zpomalil, já pootevřel dveře a bulvu na hřebík na klacku nabodl a hodil na podlahu auta. Babička druhý den loupala, strouhala a vařila cukrovku v železňáku na kamnech. Na tu těžkou, sladkou, mdlou vůni řepného syrubu nejde zapomenout. Tenkrát se psal syrub tímto pravopisem, protože byl vyvařený ze syrovosti řepy. (FB, 2024 - JanVíTr)
- Cukrová řepa se u nás pěstovala velmi málo, dříve ji zemědělci spíše pěstovali pro svou potřebu. Maminka často vyprávěla, jak mívali doma na chlebu melasu z cukrové řepy, snad proto měla dost zkažené zuby. Já pamatuji už jen záhumenkové hospodářství, měli jsme kousek políčka a jednu krávu, pro kterou jsme pěstovali krmnou řepu a tu jsme s babičkou společně sklízely - rodiče museli do práce v JZD. Jednu každou bulvu jsme museli vytáhnout ze země, obráceným nožem ji očistit od hlíny a odříznout chrást. To všechno bylo hodnotným krmivem pro záhumenkovou kravičku - nakrouhané bulvy se jí přidávaly do krmení. Také se mezi řepu někdy sázel tuřín, ten byl nejen pro domácí zvířata, ale dal se chroupat jako jiná syrová zelenina i na vaření se občas hodil. Dnes s občas vyskytne v supermarketech, ale to už není ten doma vypěstovaný, nehledě k tomu, že je nestydatě drahý. (FB, 2023 - p. Povltavska)
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, kniha Český lid a časopis Venkov
vyobrazení: obraz, autor: Václav Brožík (1851, Třemošná –1901, Paříž), Na obrazu Václava Brožíka z roku 1899 mladá vesničanka zvedá ruce k hlavě. Stojí uprostřed pole před hromadou řepy a protahuje si ztuhlá záda. Obraz 2, autor: Josef Schikaneder (1855, Praha – 1924, Praha)
