Vedle koláčů byla o posvícení hlavní pozornost věnována také hnětynkám – pečivu výhradně posvícenskému. Zvláště svobodná děvčata si s neobyčejnou péčí dávala záležet na tom, aby se hnětynky povedly co nejlépe. Dávaly je totiž mládencům jako odměnu za vyzvání k tanci při posvícenské zábavě. Hnětynky se obyčejně zavazovaly do šátku a děvčata je často svým tanečníkům darovala i s tímto šátkem. Nebylo to však jen prosté poděkování za tanec – šlo zároveň o sladký důkaz jejich náklonnosti.
Při pečení se měly dívky původně spokojit jen s takzvanými výškrabky – tedy se zbytky těsta, které po necičkách, okřínech a mísách zůstávaly. Právě z těchto zbytků se dříve hnětynky dělávaly. Jenže kdepak by jim to stačilo! Zadělávaly si těsto ze samé smetany, přidaly pořádnou dávku másla a mísily tak dlouho, až se vařečka po nabodnutí z těsta vytahovala úplně čistá. Když pak těsto vyválely, rozetřely na něj vrstvu máku zadělaného hustým sirupem, posypaly rozinkami a mandlemi, a tak vytvořily celé vrstvy náplně. Nakonec vše zabalily a povrch hnětynky ozdobily různými tvary – květy, srdíčky, počátečními písmeny a podobnými motivy. Potřely je máslem, posypaly strouhanými mandlemi a teprve potom svůj výtvor vložily do pece.
Místy nosila děvčata hnětynky v kapsách a rozdávala je hochům v hospodě ještě před tancem. Skutečný nápadník však dostal talíř hnětynek až doma u své vyvolené. Na Hlavňovicku dokonce děvčata, která se chystala na zábavu, své hnětynky po cestě různě schovávala – do kamení, do pařezů či do křoví – pečlivě zabalené do bílých šátečků. O půlnoci si pro ně znovu došla, aby své tanečníky překvapila a obdarovala. Chasníci o tom ovšem věděli a často na děvčata číhali, aby jim hnětynky sebrali a mohli se pak pochlubit. A tehdy přišlo i na to veselé škádlení:
Děkujeme vám, panenky, za vaše hnětýnky,
jsou celé spálené, v kapse oválené,
děkujem vám, panenky, za hnětýnky.
Krásně je popsáno obdarovávání hnětýnkami v knize Povídka mého života:
„Když se sestry vyvdaly, vyschl také jeden z praménků mých příjmů. Nebylo již komu donášet hnětýnky po posvícení. Každý tanečník totiž, který byl se sestrami o posvícení v kole a stál za to, dostával od nich na druhý den hnětýnku. Byl to koláč pěkně vyzdobený a s talířem pečlivě zabalený do naškrobeného a vyžehleného šátku, jehož cípy pyšně čněly do čtyř stran světa. Musil jsem nésti v každé ruce jeden s pažemi Široce roztaženými, aby se cípy nepomačkaly, někdy až na hodinu cesty a sednout jsem cestou nesměl, šátek by se byl zamazal a sestry by to byly poznaly. Když jsem konečně došel, míval jsem ruce ztrnulé, ale co na tom, celou cestu mi tanula na mysli útěcha, že dostanu dobrou »diškreci«. Hoši bývali uznalí, a když mi někdy některý drž grešle dal od cesty jen dvacetník, měl jsem tisíc chutí mu jej vrátit, ale obyčejně jsem si to rozmyslel. Takových hnětýnek jsem roznášíval až patnáct. Když se dvě sestry vdály a jedna odešla do Ameriky, zůstala doma jen Anežka, jež k muzikám nechodila; i hnětýnky přestaly, a musil jsem s bolestným srdcem oželet své příjmy.“
zdroj: archiv Antonín ViK, orig. a FB - Stará Šumava a kousek lesa,
kniha - Z časů dávných i našich, autor: Fr. Vladimír Vykoukal (1857 – 1933), 1893
kniha - Povídka mého života, spisovatel: František Josef Vlček (1871, Budyň - 1947, Ohio, USA), 1929
vyobrazení: pohlednice, Josef (Joža) Koudelka (1877, Klobouky u Brna – 1960, Praha), umělecký malíř Slovácka
