S podzimní českou a moravskou krajinou byl nerozlučně spjat obraz žen i mužů sehnutých k zemi a vybírajících do „bramboráků“, tj. do zvláštních košíků, vyorané zemáky. Místy se mělo za to, že nejdéle:
„Do sv. Havla (16.10) má býti všechno semeno ze země vybráno, ve sklepě uschováno,
přes zimu tam ponecháno a dříve, než kukačka zakuká, na čerstvé povětří vyneseno“.
Rada se u nás týkala hlavně zemáků. Přestože se u nás brambory objevily za třicetileté války, masivně se rozšířily až přibližně o sto padesát let později. K jejich rozšíření přispěly neúrodné roky a zejména hladomory po sedmileté válce (1756–1763) a v letech 1771 a 72. Úroda obilí totiž příliš závisela na počasí; stačilo, aby bylo v některých letech deště o něco více anebo o trochu méně, a s tuhou zimou a záplavami přišel do Evropy hlad. Lidé pekli chleba z otrub a strouhaného zelí, živili se lebedou, moukou z kůry bříz, mechem, lišejníkem a žaludy, ale přesto umírali. Podle odhadu jenom v zemích Koruny české tehdy zahynulo čtvrt milionu lidí, tedy desetina všech obyvatel. Brambory měly toto nebezpečí odvrátit. Tím, kdo nařídil jejich pěstování ve velkém, byl pruský král Fridrich I. Veliký. Dodnes jsou na jeho hrobě v zámeckém parku v německé Postupimi, na nejvyšší terase honosného zámku Sanssouci, vždy naskládané brambory – svérázné poděkování za to, že Evropu přestal trápit hlad. Význam brambor pro výživu poddaných odhadla i Marie Terezie.
Protože se k nám brambory dostaly z krajin pruských, kde jim říkali „erdapfel“ (zemská jablka). Češi tehdy říkali všem Prusům Braniboři, a proto zemáky překřtili na „brambory“. Nejčastěji se u nás brambory vyorávají kolem sv. Václava.
Takto mohl vypadat jeden běžný den při vyorávání brambor:
„Hned ráno vyjížděli hospodáři s pomocníky do bílé mlhy, která padá na seschlou hnědou nať. Hospodář zasadí pluh před prvním záhonem a chopí se klečí, aby rozhrnul zem. Za pluhem začaly vyskakovat brambory a brambůrky ze země do mlhavého dne. Nasbírané brambory odnášejí ženy a děti v koších a sypou je do připravených pytlů. Brázda za brázdou se vyorává. Kluci snášejí nať, aby zapálili ohýnek a v něm si upekly brambory, které jsou všem, dětem i dospělým znamenitou pochoutkou. Zatím se naplňuje brambory pytel za pytlem, až jest jich je na fůru. Brambory se odvážejí domů. Vůz za vozem se nakládá a odváží. K večeru se již citelně ochlazuje. Před začátkem podzimní nepohody jsou zemáky šťastně pod střechou.“
Několik pověr spojených s bramborami:
- Brambory se mají sázet na znamení lva, poněvadž pak jsou pěkné a zdravé. Sázené na znamení raka podléhají nákazám. Jsou-li sázeny na znamení vodnáře nebo ryb, pak jsou prý vodnaté. Na Chlumecku zase tvrdili, že brambory v úplňku sázené se hojně urodí a jsou jich plné brázdy.
- Někde si netroufli sázet brambory na Veliký pátek, jež pak byly svrabovité. Také na nový měsíc se nemají sázet, poněvadž prý pak stále kvetou.
- Na Novobydžovsku říkali, že když se brambory vybírají a sypou na hromadu, nemá na ně svítit měsíc, poněvadž by zezelenaly.
- Když se jedí poprvé nové brambory, mají se prý hodně otvírat ústa, aby vyrostly napřesrok hodně veliké.
- Urodilo-li se na Táborsku mnoho brambor, bylo to znamením, že v tom roce bude mnoho svateb. Nikdo jistě tam neměl větší radosti z bohaté sklizně bramborů jako děvčata.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, kniha Český lid a časopis Venkov
vyobrazení: pohlednice, autor: Jaroslav Špillar (1869, Plzeň – 1917, Dobřany), pohlednice 2: autor neznámý
