Svátek uvedení Páně do chrámu, lidově Hromnice je spojen se šestinedělím, připomíná událost, kdy Maria a Josef přinesli Ježíše 40 dní po jeho narození, po šestinedělí do jeruzalémského chrámu, aby ho „odevzdali“ Bohu. Dříve žena, která porodila dítě, byla až do církevního obřadu – úvodu – považována za nečistou, podle pověrečných představ mohla způsobit mnoho neštěstí a platila pro ni řada zákazů: nesměla na pole, čerpat vodu ze studně, sejít do sklepa apod.
Slehnutí (porod) ženy patří mezi nejvážnější a zároveň i nejradostnější události rodinného života. Tak tomu je i dnes, a tak tomu bývalo ještě ve větší míře v dobách našich prababiček. Platilo přísloví, že „dítky jsou boží požehnání“. Když se tak dlouho očekávaná hodina přiblížila a žena se k porodu začala připravovat, nastal v celé domácnosti neobyčejný ruch. Všechna čeleď včetně hospodáře opustila jizbu, a kromě porodní babky a některé blízké příbuzné nebo dobré sousedky nebýval obyčejně porodu nikdo jiný přítomen. Hned, jak se dítě narodilo, bába ho zavinula do zástěry a položila pod stůl říkajíc: „Ze země jsme pošli, do ní se navrátíme; budiž k něčemu,“ a zlehka ho udeřila, „by bylo poslušné“. Jinde prý býval na stole chléb, proto se dítě kladlo podél, aby si ho vážilo. Jinde se domnívali, že dítě položené na zem pod stůl, bude mít dobrou paměť, nebo že se bude držet domu, že nebude plačtivé apod. Pokud vše šťastně dopadlo, nastala radostná hodina rodinného blaha, dítěti a nedělce se vystrojil kout - stánek posvátný, do kterého nesměl nahlédnout nikdo s výjimkou babky, lékaře a ošetřovatelky a v kterém byla nedělka s novorozenětem po dobu šesti neděl.
Kout pro šestinedělku se strojil v koutě jizby, kolem dvou stran byla zeď a kolem dvou zbývajících stran byl kout zakrýt záclonou, jak se říkalo „firhaňkem“, jenž byl upevněn na šňůře a na kroužkách se dal „zdrhnout“. Místy se této plachtě říkalo koutnice, kútnice, koutra či boudnice. Jejich funkce byla i velmi praktická, chránila rodičku před hlukem, případnými nemocemi ostatních členů rodiny a udržovala teplo. Místy byl v koutnici ve výši hlavy sedící šestinedělky vyšitý dírkovaný pruh, kterým viděla do místnosti, ale ji neviděl nikdo. Tento kout byl vykrápěn svěcenou vodou, vykuřován jalovcem či kadidlem a do lůžka se kladly různé ochranné předměty: růženec, kříž, modlitební knížka, koření v plátěném pytlíku, krajíc chleba, ale i sekera či se do plachty zabodávaly křížem dvě jehly o které se měly čarodějnice popíchat. 
Hlavní význam koutnice byl však magický. Místy byly bohatě zdobený výšivkami, nejčastěji červenými, které měly odvrátit zlé síly, například čarodějnice a můry a chránila před zaměněním dítěte za podhozence. Dříve byl strach z temných mocností veliký, věřilo se, že po dobu šestinedělí mají můry a divé ženy velkou moc na nedělku i na její dítě a běda ženě, která by ho před nimi nechránila. Do šestinedělí nesměla matka od dítěte odcházet, obzvláště musela při něm být, když se zvonilo klekání, ráno, v poledne a večer, aby ji divé ženy dítko nevyměnily, kdyby od něho odešla. Žena nesměla vyjít z jizby ven, dokud nešla do kostela, sice by v noci na ni můra chodila a dítě by ji divé žínky vyměnily. Do šesti neděl nesměla nedělka vyjít přes hranice své dědiny, jinak by jistě onemocněla.
Nedělka po celých šest týdnů také nesměla šlápnout holou nohou na zem, ježto by vše spálila, kam by šlápla. V době šestinedělí se nesmělo ve stavení ani bílit, ani malovat. Také se neměly v té době větrat peřiny a měnit prádlo. Nedělka neměla v té době vařit z mouky, ježto by dítě dostalo vyrážku. Novorozeně se kladlo do kolébky jen chvílemi, když matka poodešla. Jinak s ní spalo na lůžku za plachtou. Dokud nebylo dítě pokřtěné, musela matka dbát toho, aby se k němu neobracela zády, poněvadž by mohlo být divoženkou vyměněno. Dokud šestinedělka ležela v koutě posílali ji příbuzní, tak i sousedé nějaká lepší jídla: nejčastěji to byla vařená slepice s nudlemi, nebo s knedlíčky a šiškami. Další druhy polévek (kromě luštěninových), mléko, smetana a nejrozmanitější druhy pečiva, charakteristické pro ten či onen region. Obvykle nechyběla ani láhev vína či kořalky, „aby se čistila krev“ a posílali i dárky. Obřadní nádobou, na Podluží se místy udržující až do 30. let 20. století, býval koutní hrnec „kutňák“, ve kterém kmotry a sousedky šestinedělce nosívaly výše zmíněné vydatné polévky. Objem takových nádob se pohyboval kolem 6 až 8 žejdlíků (český žejdlík = 0, 48 l).
Největší péče o šestinedělku mimo bábu byla údělem kmotřenčiným. Ta byla první, která „do kouta posílá". První den nejčastěji kmotra poslala zasmaženou polívku „s drštičkou" (svitkem), u chudých kmínovou polívku s rohlíčkem. Asi za dva dny napekla koláčů a vařila pro ni slepici s „nudlama". Čím delší nudle, tím větší paráda; proto se hledaly ženské, které co možná největší pekáč uměly vyválet; přes celé těsto se pak nudle krájely a musely být samé dlouhé. Ke koláčům se koupila sladká kořalka nebo víno. To vše se pěkně do koše složilo a bílou plachetkou na záda uvázalo. Hrnek se slepičí polívkou se do bílého ubrusu zavázal a nejčastěji děvečka se s těmito „vejslužkami" k nedělce vyslala. Když přišla na místo vyřizovala: „Naše tetička (hospodyně) vás nechává nastokrát pozdravovat a posílá do kouta". Za ty výsluhy vzkazuje přijímatel „pěkně děkovat" a dodává, „že si kmotřenka dělá takovou škodu". Za to se matka po „úvodu“ odměnila kmotřence jiným dárkem kmotřence; kusem prádla, látky plátěné nebo jiné, „aby neměla kmotřenka škody". Lid nerad zůstával obdarovaným bez dostatečné odplaty.
Poněvadž šestinedělka byla stále doma, nikam nesměla a byla omezována, tak se těšila až tohle období skončí co nejdříve, a jak jen mohla, tak šla v doprovodu žen do kostela k „ouvodu, nebo úvodu“, očištění, a poděkovat Bohu za narození dítěte. Za modliteb klečící matky a zúčastněných žen provedl kněz s novorozencem na rukou před oltářem obřad jeho obětování Bohu. Poté ženy obešly oltář, často se zapálenými svícemi a položily na něj peníze. Zvláštní modlitby byly věnovány Panně Marii.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK,
knihy: Náš lid z kraje litovelského, 1893 a Naše děti – František Bartoš, 1898
Městské muzeum a galerie Břeclav https://www.muzeumbv.cz/aktuality/kutny-hrnec/
vyobrazení: Antoš Frolka (1877, Kněždub – 1935, Tvarožná Lhota-Doubravka u Strážnice)
fotografie:
