Svátek Uvedení Páně do chrámu se lidově nazývá Hromnice. Svým dějem nás ještě vrací k vánočním svátkům, neboť je vázán na Narození Páně a připomíná událost, kdy Maria a Josef přinesli Ježíše 40 dní po jeho narození, po šestinedělí do jeruzalemského chrámu, aby ho zasvětili bohu. Staří Čechové nazývali tento den také "Dnem svíček" nebo pouze „svíčkami“, latinsky Festum candelarum. V původním významu je slovo hromnice názvem pro posvěcenou svíci a když pak byly svěcené svíce užívány proti hromu (vlastně blesku) a dostaly jméno hromniční, hromnice, přenesl se tento lidový název na celý den a na křesťanskou slavnost. Na Hromnice se tradičně sklízel betlém a někde také vánoční stromek.
V lidovém křesťanství byly Hromnice důležitou oslavou přicházejícího jara, podobně jako keltský předkřesťanský svátek Imbolc. Podle našich předků už z chladné zimy zbývala jen ta slabší polovina a probouzející se příroda pootevírá dveře slunci, teplu a budoucí úrodě. Pranostika ze 17. století právě připomíná onen předěl času zimy: O Hromnicích neb okolo Hromnic jistá zima bývá, odkudž mnozí chtějí, že jest toho času polovice zimy. Slovanská obdoba svátku původně souvisela s Perunem, bohem hromu a blesku, který se burácivě probouzel ze zimního spánku a svým hlomozem odpuzoval zlé síly. Lidé po zimě uklízeli, vymetali stáje, čistili topeniště a zapalovali hranice. Posvátné ohně měly očistný charakter a zaháněly zlé duchy. Mezi další zvyky patřil rituál první orby nebo návštěvy u posvátných studánek.
Postupem času lidé začali věřit, že svíčky v tento den posvěcené v kostele dokážou za letních bouřek od stavení i celého hospodářství zahnat blesk neboli hrom. Proto se takovým svíčkám začalo říkat hromničky a z toho nakonec vznikl lidový název svátku Hromnice. Podle dalšího výkladu je slovo hromnice velmi staré a pochází od slova hrom, neboť jimi se počínala u našich předků druhá, hromová polovina roku. Svíce, zvané „hromničky“, pak byly pečlivě v domácnostech uschovány, zpravidla za obrazy svatých a byla jim přisuzována ochranná i léčivá moc. Stonal-li někdo, byly rozžehovány k modlitbám za jeho uzdravení, právě tak jako při již zmíněných bouřích. Kdy při znění modliteb měly ochránit stavení před „Božím poslem“, jak se říkalo zhoubným bleskům. Hromničky bývaly i bohatě zdobené. Voskáři je nabízeli na poutích a na trzích. Bývaly oblíbeným dárkem i předmětem na památku.
Když hrozila bouře, rozžehli hromničku:
"Nejprve se naši předci modlili, zejména se říkalo evangelium sv. Marka. Po modlitbě zhasínali svíčku a pouštěli čmoud (kouř) z ní dveřmi, nebo pootevřeným oknem ven, čímž chtěli usmířiti rozhněvaná nebesa. Pak zavřeli okno (dveře), rozsvítili svíčku znovu a modlili se dále litanie ke všem svatým. To otevření se třikráte opakuje, bouřka prý se vzdálí. Někde věřili, že kdyby se rozžala svíčka jiná nežli hromnička, blesk by udeřil do stavení a zapálil by jej." Prostí lidé si totiž v minulosti neuměli vysvětlit podstatu přírodních živelných pohrom, a proto kolem nich vytvořili celou řadu mýtů a pověr.
Ve staročeském pasionálu na r. 1495 čteme: "Dnešního dne slavný hod sv. královny česky slove hromnice a to jméno odtud jest počátek mělo, že za dávných časů v české zemi nábožní křesťané, když hřímání se báli, tehdy postavník hromničí aneb svíci na čest svaté královně zažehli, aby její svatou prosbou od úrazu hromového byli uchováni. Protož ty postavníky, jež toho svatého dne v kostelech světí. Čechové jsú „hromnice“ nazvali."
Staročeský filozof Štítný píše roku 1376 o Hromnicích:
„Hromnice světí, aby lidé nesli je ke cti sv. královny ...a také prosí kostel svatý, kdež by koli kdy byly rozžjeny v domcích, v kutiech, aby tu neměl ni žádné moci ďábel. Protož když hřímá, sluší je rozžieti – aby tu nic hrom nemohl uškodili.“
Plamen svíčky nás provází skoro každý svátek a obřad:
Zapálená svíčka měla pro věřící spoustu významů, jejichž kořeny sahají hluboko do dávnověku. Chránila před nejrůznějším neštěstím, před nemocemi i před smrtí a konečně také provázela umírajícího na věčnost. Svíčku ale můžeme také vnímat jako symbol Ježíšova života-jak svíce postupně hoří, stravuje sama sebe, aby jiným dala své světlo. Žehnání svíce přibylo do liturgie až na přelomu 9. a 10. století, pravděpodobně zásluhou galsko – germánských vlivů na římskou liturgii. Text žehnání nacházíme v Pontificale romanum ze 12. století. Po Tridentském koncilu (1545-1563) se svíce žehnala modlitbou, poté se pokropila svěcenou vodou, okouřila se kadidlem a následoval zpěv chvalozpěvu Simeona, který je součástí obřadu i dnes.
Z našich kalendářů Hromnice na nějaký čas po roce 1984 vymizely, ale dnešní nové nábožensky založené kalendáře je už opět připomínají - třebaže spíš v liturgické podobě svátečního dne "Uvedení Páně do chrámu."
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Venkov 1932, www.cirkev.cz
kniha: Český rok na vsi a ve městě - Pavel Toufar
vyobrazení: koláž Antonín ViK, obraz autor neznámý
