Kostival lékařský Symphytum officinale je jedna z nejstarších „lékařských“ bylin v Evropě a u nás patří mezi nepostradatelné a nejlepší bylinky, které příroda poskytuje. O kostivalu se naši předkové zmiňovali již ve 12. století. Už v té době ho měli za léčivou rostlinu. Už název říká všechno: kost + hojit. Je chlupatý, drsný a rozhodně není krasavec. Roste ve vlhkých příkopech, na mokrých loukách, podél potoků a na okrajích polí, kde by ho málokdo hledal. Jeho zvonkovité květy mají barvu čerstvých modřin – fialovou, růžovou, někdy špinavě bílou. A přesto mu staré bylinkářky odjakživa říkají „král“.
Jeho tajemství je pod zemí. Zvenku černý jako mokrá hlína – proto se mu říká černý kořen. Uvnitř je bílý, šťavnatý a slizký, s pronikavou vůní po nastrouhaných okurkách. Tenhle sliz obsahuje allantoin. Látku, která doslova nutí buňky k dělení a srůstání. To, co dnes umí drahé masti, uměl kostival už pro husitské ranhojiče. Přimět zlomeninu, aby srostla. Sval, aby se zahojil. Ránu, aby se zatáhla. Není náhoda, že mu Římané dali jméno symphytum – z řeckého „srůstat dohromady“. A naši předci mu neřekli jinak než kostival. Kost, která hojí. Jenže právě proto má tahle bylina dvě tváře. Jedna, ta vnější, léčí kolena, záda a výrony. Druhá, ta vnitřní, skrývá jed a ten zabíjí játra.
Mezi lidem byl znám jako černé koření, černý kořen, kobylí mláto nebo kobylí mléko a také byl kdysi v botanice znám pod názvem svalník. Používal se hlavně k léčení nejrůznějších zranění. Kousek kořene se dával do plátěného pytlíčku na krk dítěte, které se učilo chodit, aby nepadalo a nezlomilo si nic. Když dítě začalo chodit jistě, pytlíček se zakopal pod bez, aby dítě neztratilo pevnou půdu pod nohama. Kousek kořene se dával pod práh stáje, aby se dobytku nelámaly nohy na pastvě. Kostival také pomáhal k posílení sebevědomí a zmírňoval pocity úzkosti, osamělosti a beznaděje, neboť má schopnost napravovat i poranění psychická. Životní sílu navrací pozvolna, ale o to pevněji. Také se tradovalo, že kostival chrání zavazadla na cestách. Stačilo vložit malý kousek suchého kořene do každého vaku či truhly a ten už se nemohl ztratit ani být ukraden. Co kostival drží, to drží.
Kostival se používal i v milostné magii na „svazování lásky“. O Svatojánské noci museli milenci vykopat jeden společný kořen kostivalu. Nesměli ho roztrhnout, musí zůstat vcelku. Doma ho rozřízli podélně na dvě poloviny. Každý si nechal jednu. Dokud oba kusy nevyschly a nezčernaly, jejich láska se nemohla rozdělit. Co kostival srostl, to člověk nerozdělil. Když jeden z nich byl nevěrný, jeho půlka začala páchnout hnilobou, i když byla suchá.
Rituál kopání kořene kostivalu o Svatojánské noci:
Kostival se nikdy nekopal ve dne, ve dne je to jen plevel u příkopu. Na ten pravý, čarovný, se muselo o svatojánské půlnoci, když ještě padá rosa a ohně na kopcích sotva dohasínají. Od prahu chalupy až k němu nesměla bylinkářka promluvit ani slovo, protože kdyby promluvila, kořen by ztratil sílu a místo aby léčil, začal by lámat. Proto se taky říkalo, kdo u černého kořene promluví, ten si nohu zlomí. S sebou si brala jen motyčku, kterou předtím nechala přes noc ležet v tekoucí vodě, aby z ní voda smyla dotek lidské ruky. Kořen se totiž nesmí přeříznout, musí se vyrýpnout celý, i s těmi nejtenčími vlásky, protože kdyby se zlomil, zlomilo by se i zdraví toho, komu má patřit. A když už ho držela v dlaních, přišlo to nejdůležitější. Do prázdné jámy po něm musela hodit minci, kousek černého chleba a pramen vlastních vlasů. Dát zemi náhradu – kost, chléb a sebe. Jinak by si náhradu vzala sama, a to bývá zlomená kost u tebe doma. A ještě jedno pravidlo se muselo dodržet. Čerstvě vykopaný kořen se nesměl nikomu ukázat, protože kdyby ho zahlédl soused se zlým okem, do rána by zčernal a shnil. Proto ho ženské balily do bílého plátna a nosily schovaný hluboko pod zástěrou, až u břicha, jako malé dítě.
Chodská bajka: Kostival a konvalinky
V koutě u plotu zahrady jako odstrčený žebrák rostl drsný kostival a zakvítal prvními chudými květy, opodál na záhoně pečlivě upraveném jako princezny v hedvábí bělaly se v plném květu konvalinky. Přilétaly včely a všechny rovnou na chudý kostival — nádherných konvalinek jako by neviděly. I zakýval kostival rudokvětým stonkem a optal se: „Proč vy, včeličky družičky, těmto bílým panenkám se vyhýbáte? Hle, hle, jaká krása!“ „Není krása všechno!“ úsečně zabzučela jedna včelka. „Není!“ svědčil kostival. „Ale ta bílá kvítka lákají i zvláštní vůní.“ Včela neřekla už nic, nechtěla pomlouvat, ale velký čmelák zakroužil vzduchem a zabrumlal si: „S pravdou ven!“ A hned doložil; „Krása, vůně — ovšem, ovšem, jenže tu za nimi ne med, nýbrž jed!“
Další pověry:
Nejkrásnější je, že všechny pověry mají stejný základ – lidé přesně pochopili, co kostival dělá, že srůstá. A báli se i doufali, že srůstají nejen kosti, ale i osudy, láska a život s půdou.
- Zloději a pytláci ho nosili v botě. Věřilo se, že když máš v levé botě kousek černého kořene, neuslyší tě ani pes, ani hajný. A když tě chytnou, tak ti soudce dá menší trest, protože „kosti svědků proti tobě změknou“. Proto se mu na Chodsku říkalo i „zlodějka“.
- Když prý kostival v noci kvete, a to prý kvete jen jednou za sedm let přesně o půlnoci – začne jeho kořen pod zemí světélkovat. Kdo ho v tu chvíli vykopne, najde pod ním poklad. Ale musí být úplně sám a nesmí se bát. Spousta chlapů prý takhle prokopala celé noci u potoků a nenašla nic, jen černou hlínu.
- Těhotná žena nesměla na kostival ani šlápnout, natož ho kopat. Věřilo se, že „co srůstá kosti, to srůstá i dítěti“. Že by se dítěti mohly srůst prstíčky, nebo že by se v břiše „zauzlovalo“. Naopak – když už žena nemohla porodit a dítě nešlo ven, porodní bába dala kousek kořene pod postel. Aby „uvolnil cestu“.
- Když kráva začala dávat krvavé mléko nebo kůň kulhal bez příčiny, bylo jasné – někdo ho uhranul. Hospodář musel vzít tři černé kořeny, provléct je na červenou nit a pověsit krávě na rohy nebo koni na ohlávku na tři dny a tři noci. Třetí den se to celé i s nití spálilo na křižovatce. Uřknutí mělo odejít s kouřem.
- Ve Vlašsku mají obyčej, že si v letní době na večer přinášejí domů listí většího svalníku, které kladou kolem peřin na posteli jeden vedle druhého. Když pak v noci vzhůru lezou štěnice, zachytávají se na tomto vlasatém, chlupatém listí a ráno se pak ničí. Na témže listí chytají se i blechy.
- Srbové věřili, že když kořen černého kostivalu svařeného v mléku přikládají na místa, které chtějí aby srostlo, má prý bylina takovou moc, že by i dva prsty k sobě přirostly, kdyby se čtyřicet dní takto jejími kořeny obvazovaly.
Užití a sběr:
Sbírá se zejména kořen, méně list. Kořen se sbírá na jaře před začátkem vegetace (duben, květen) nebo na podzim (září, říjen), přednostně se ale užívá čerstvý, lze jej uskladnit v písku podobně jako mrkev nebo křen. Rychle se omyje a rozpůlí, suší na slunci nebo při umělé teplotě, která nesmí být vyšší než 45 °C. Droga je bez pachu a je svíravé chuti, poněkud nahořklé. Na průřezu musí být bílá. Někdy se užívá čerstvý kořen. (vše o užití kostivalu)
Kostival patří už od středověku k významným léčivým rostlinám. Kořen je vysoce účinný v povzbuzování obnovy tkání. Kostivalový krém nebo mast nanesený co nejdříve na místo modřin, výronů nebo menších zlomenin často minimalizuje opuchnutí a podporuje hojení. Pomáhá také při křečových žilách a pooperačních jizvách. Nesmí se nanášet na otevřená zranění, pouze na okraje rány. V těhotenství se nesmí používat dlouhodobě.
Jak se jinak říká kostivalu:
Celníkový kořen ☼ Černé koření ☼ Černý kořen ☼ Chropáč ☼ Kobylí mláto ☼ Kobylí mléko ☼ Kozivalový kořen ☼ Liberzonský kořen ☼ Medunice ☼ Oslí ucho ☼ Sladký lupen ☼ Svalník větší ☼ Trudovatník ☼ Valikost ☼ Volský jazyk
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol, www.bylinkyprovsechny.cz
