Jak chodil Kristus a eště aji svatý Petr po zemi, tož zablúdili aji na Slovácko, na to Podlužácko. A jak šli tým krajem – žádné kopce, enem sama rovina širá – horko bylo, a tož oni byli umoření, zpotění. Povídá Petr, že:
„Co jím dáme, tým Slovákom, na obveselení, na potěšení? Tak pracujú do umdlení, enem skřivánek jim něco zazpívá, tož dajme im neco. Hanáci, ty majú svoju režnú, Valaši ty majú pálenku, a Slováci nemajú nic.“ A tak Kristus vzál hůl, zarazil ju do země a naráz začaly z téj hole vyrážat a rašit lístky. To už to šecko zrálo, hrozny už sa modřaly. „A tož, milý Petře, tož toto dáme Slovákom na obveselení.“
Tak přešél čas. Slováci k tomu došli, podívali sa, co je to, až na to potom došli, co z toho bývá: Víno, no! Tož teda, ty dvá zaséj po čase zablúdili na to Slovácko, dojdú k hospodě a tam jakýsi rámus veliký. A svatý Petr, že co je to, a jde se podívat, co je to za rámus. Nahlédne do téj hospody skrz okno a vidí, oni sa tu prali. Oni se napili vína. A tož jak se dívá do teho okna, tož jedna noha vylétla skrz to okno a tož ho praštila po téj svatéj hlavě. Tak se teda zebrál a jde ke Kristovi, drží se za hlavu a že sa šél enem podívat a dostál nohú po hlavě. „No ano, milý Petře,“ povídá Kristus, „cos chtěl pro tých Slováků mět, to máš. Nic si nestěžuj!“ Tož teda, tak na Slovácku to víno zobecnělo. A pije sa ho moc. Žádná kořalka, ani pálenka. Enom víno!
zdroj: knižní archív Antonín ViK
