- Jednou šli muzikanti hrát do Domašína takhle se soumrakem, a když přišli nad cihelnu, tak uviděli, že na statku Dusilově za komínem něco je, jako by to hořelo. Pospíšili si, aby dali znamení, že hoří a když kousek ušli, tak viděli, že se to zdvihlo a dlouhé na několik sáhů letělo to k Voříšku a víc to neviděli. Byl prý to prašivec. — Jindy šli zase hrát a na cestě namanul se jim černý veliký pes a koukal jim pořád do očí, a když přišli na rozcestí k Šabatovic poli, ztratil se. (Černíkovice. J. Netík, r. 1880)
- Babička Medkova v Záhoří viděla pod háječkem veliký oheň, který se vznesl a letěl k západu. Vypravovala o tom a věřila, že to byl Plevník v podobě ohnivé.
- Jednou šla mladá Kubešová do Železného Brodu. Na cestě letěl proti ní „ohnivý chvost“, z něhož létaly jiskérky. Přiblížil se ke stavení, rozbil okno a zmizel uvnitř. Dle soudu všech, jimž se o tom zmínila, byl to Plivník. (Záhoří)
- Má-li někdo ve světnici nečisto, tak se na Bydžovsku říká, že vznikne z té nečistoty „Prašivec“, který musí každé noci smetí vynést.
- V Kratonohách pojmenovali meteority „Prašivcem“ a když je v dáli uvidí, myslí si, že přijde hlad, válka, mor nebo jiné pohromy. Přeletí-li Prašivec vesnici, bude hořet. Pokud přeletí přes nějaké stavení, vyhoří do sedmi let.
- Ve Skřivanech a okolí věří, že je „Prašivec“ ohnivý pták, který lítá večer po střechách, kam usedne, tam bude brzy hořet.
- V Lískovicích si představují „Prašivce“ jako kohouta, jehož křídla jsou pokryta fosforem. Když přiletí na stavení, tře se o komín a způsobí požár. Jinde zase věří, že se Prašivec objevuje v podobě ohnivé jen tenkráte, má-li někde hořeti, jinak žije jako had.
- Místy se o člověku, který je neusazený, ztřeštěně sem tam pobíhá říká, že „lítá jako prašivec“.
- Když Prašivec podfoukne, tak oteče krk, ústa a nos. Dělá se proti tomu mast ze šafránu, manny, kafru a pudru.
- Plivník na Karlínsku: Starý Zoudečka povídal, že u jeho dědka měli Plivníka, a že vypadal jako černý kohoutek s červeným lalouškem a hřebenem kterému oči ohnivě svítily. Když prý tam někdy spal na komoře, tak ho slýchal v noci ťukat a hrabat. To si kloval zrnka. Viděl ho jednou sám z postele, jak mu oči svítily a hřeben s lalouškem se po tmě červenaly. Až se toho bál, jak celou noc se neustále ozývalo ťuky, ťuk. Musilo se mu nasýpati, neboť kdyby neměl potravy na svém místě, tak by létal po domě, křičel by a hospodáři sednul třeba i na prsa a počal ho dusit. Bylo tuze nebezpečné si plivníka rozhněvati. Když se mu nasype, pěkně si v noci klove a očima svítí a je dobře, ráno, když se dní, jako by nic, zmizí. U nich bývalo pořád nasypáno, pořád bylo něco na sýpce a v noci ho bylo slyšet, jak se tam v obilí plivník popelí a klove, jak zrnka, v nichž hrabe, o prkno šustí. Kdyby se šel někdo v noci po tmě podívat na plivníka, tu prý mu blýsknul jako oheň. Po peří se černě lesknul a oči mu zahořely až se člověk leknul a radši oči přimhouřil a hned se ze sýpky vrátil. Když se ale vezme naň světlo, tu netřeba se bát, tu zmizí. (r. 1882)
