Patří mezi duchy, bůžky domácí. Říká se mu také Plevník, Prašivec a místy i Pikulík, dokonce i jedna slovácká píseň ho připomíná. Plivník se zjevuje dle bájesloví slovanského v podobě malého černého zmoklého kuřete, nebo jako červený (ohnivý) kohout držící v drápech hořící svíčku. Zjevuje se i v podobě ohnivého řetězu, a tak vletí komínem do domu. Místy se o něm vypravuje, že na sebe bere další různé podoby, aby nebyl poznat, proto se může objevit i jako pes nebo kočka nebo ovce. Vyskakuje i jako jiskry z ohně, hned se vznáší s prachem ve vzduchu nebo zmizí jako vích slámy nebo veliký oheň s ohnivým chvostem. I v malého chlapce s červenou čepicí se dovede proměnit, jen podobu bílé holubice nemůže na sebe vzít.
O původu Prašivce se vypravuje tato báje: Ženě, které chytlo máslo a zapálilo se, tak se po smrti díky své neopatrnosti za trest promění v Prašivce a lítá v ovzduší. Když se přiblíží k zemi, rozohní se a zapálí na místě kam padne. Pak po devět dní obíhá v podobě krávy nebo jiného zvířete kolem spáleniště. Kdo by ji chytil, tomu musí po tři roky přinášet užitek, pak se ztratí v povětří. Také se věří, že se Prašivec rodí z nečistoty ve světnici. Někde ho pokládají za zakletou duši. Kdo ji chce vysvobodit musí dbát čistoty. Děti nečistotné bude prý Prašivec dusit a přinutí je, aby vyčistily vše, co ve dne zamazaly a srovnaly, co rozházely. Dle jiné je Prašivec vlastně had, který Evu svedl v ráji. V ohnivé podobě se objevuje jen tehdy, má-li někde hořet, jinak prý žije jako had.
Často lidé našli v poli zmoklé kuře, vzali je domů a dali na kamna, aby se ohřálo. Druhého dne ráno našli ve světnici tři hromádky obilí, které Plivník jinému hospodáři ukradl. Nechtěl-li hospodář takové požehnání mít, vzal kuře se vším obilím, co přineslo a donesl ho tam, kde ho našel. Chtěl-li však hospodář, aby mu Plivník nosil více, vyhnal kuře komínem, které potom přichází každou noc po způsobu ohnivého ptáka Prašivce přinášejíce hojnost obilí a peněz a kravám pomohl, aby hodně dojily. Hospodář si Plivníka mohl opatřit i jinak, vzal-li vejce od černé slepice a nosil-li ho pak po devět dní pod levou paží až se z něj vylíhlo kuře. Nesměl se však po celou mýt, modlit a do kostela chodit. Plivníka do stavení často přilákají staří čápi, kteří mají hnízda na střeše. Plivník se tu objeví v podobě ohnivého čápa, usadí se na hřeben střechy a pozoruje, co dělají lidé ve světnici. Přejí-li si bohatství, uhnízdí se u nich, nechtějí-li být bohatí, odletí a zlostně klape zobákem. V Lískovicích si představují „Prašivce“ jako kohouta, jehož křídla jsou pokryta fosforem. Když přiletí na stavení, tře se o komín a způsobí požár.
Zdržuje se za komínem, v peci nebo u kamen. Přináší lidem hojnost obilí i peněz a podporuje jejich domácí blahobyt. U koho se usadí, ten ho musí krmit tím, co sám jí. Nemá-li dostatečnou potravu, hřmotí v domě a v noci dusí hospodáře. Jeho oči se lesknou zelenavým příšerným ohněm. Nedá-li se mu najíst, odejde navždy. Pokud se chce hospodář Plivníka zbavit rozsype každý večer na podlaze pšenici a modlí se, aby ďábel zmizel z domu. Plivníka může vypudit i tím, že koupí kozla a dá ho do chléva.
Plivníci jsou dobrými bůžky a člověku ke štěstí a bohatství pomůžou, ovšem berou si za to svoji odměnu, a to velice významnou, činí si nárok na duši toho, komu své služby zasvětili. V tom lepším případě si jeho duši vezme až hospodář zemře. Jinde se věří, že kdo má Plivníka, bude mít po sedm let štěstí, ale potom přiletí ďábel a odnese ho do pekla.
František Ladislav Čelakovský popisuje Plivníka takto: „Plivník nebo plevník, jinde plevel, slove ohnivý drak v povětří letící, o němž pověra bájí, že komu do stavení vpadne, bohatství přinese. Pochází, to slovo od jména plívný, jináč plíný nebo plenný, slovensky plěnný, tj. hojný, bohatý. Pravíme plívné neb plíné žito, hojné na semeno.“
Podle víry Lužických Srbů se u nich podobná bytost jmenuje Plón, která také hospodáři přináší obilí a peníze. Představuje se jako ohnivý drak nebo ohnivá koule. Létá do domu komínem a zdržuje se nejraději na půdě. Hospodář, který je s ním spřízněn, musí mu tam nosit jídlo, zejména sladké mléko nebo proso se syrobem. Rád se mění ve zmoklé kuře, jehož se nelze zbavit.
autor ilustrace: Jožka Baruch (1894, Valašské Meziříčí – 1966, Praha)
Akademický malíř Jožka Baruch se narodil v Krásně nad Bečvou (nyní část Valašského Meziříčí). Záhy osiřel a vyrůstal u prarodičů na Juřince. V Novém Jičíně se začal učit malířem pokojů, poté tiskařem a nakonec řezbářem. Po pestrých učednických letech přešel do Valašského Meziříčí na Státní odbornou školu pro zpracování dřeva, kterou absolvoval jako figurální a ornamentální řezbář. Později se přihlásil na pražskou umělecko-průmyslovou školu na obor malířství k profesoru E. Dítěti, do třetího ročníku k profesoru Kyselovi do oddělení ornamentální malby. V letech 1914-18 narukoval do 1. světové války. Studia se zaměřením na malbu a grafiku dokončil až po válce.
