Jak se blížil Štědrý den, strašení nabývalo na síle a asi tou nejstrašnější postavou adventu, která děsila doslova každého byla Perchta nebo též Peruchta, Perychta, Perechta, Šperychta. Mohla již chodit v předvečer Štědrého dne a v podvečer Tří králů, ale často se objevovala nenadále během celého adventu. Nejčastěji prý ve čtvrtek, kdy mají nečisté síly, svádějící člověka, největší moc. Koho přistihla, jak nedodržuje půst, tomu hrozila rozpáráním břicha, jeho vycpání koudelí a zašití režnou nití. Dětem pak hrozila, že jim sebere dárky od Mikuláše.
Postava má pravděpodobně ještě předkřesťanskou tradici, a to v bájných, mýtických postavách, které symbolizují duchy našich předků, vracející se v tradicích po celém světě v tuto roční dobu na zem. Vždyť už jen svým vzezřením pohanské kořeny připomíná. V našich končinách se o ní najdou zmínky již z počátku 15. století. Výraz perchta, na Moravě též šprechta, perechta je odvozen z německého výrazu berchta, Perchte označující strašidelnou bytost. Perchta je tradicí německého etnika a výskyt Perchty u nás navazuje na jejich tradici.
V zámecké knihovně ve Fulneku byl nalezen rukopis z roku 1418 ve kterém jsou zapsány četné "české glosy." V této polozapomenuté písemné památce narazíme na dvě zmínky zajímavé pro naše staročeské bájesloví. Jedna je o vodním muži, jenž prý má vodovou třáseň (kape mu voda z kabátu). Druhá zmínka je o strašidelné Perchtě, která prý má zlatou hlavu, cínové oči, měděné uši, železný nos, stříbrnou bradu (asi vousy) a olověný krk. Další zajímavý doklad najdeme v oblíbené lidové staročeské knížce o Markoltovi ze XVI. století, kde v žertovném rodokmenu selského rozumbrady Markolta se říká: Drchta měla Stáhlici, Stáhlice měla Hochnu, Hochna měla Šplundru, Šplundra měla Perchtu, Perchta měla Kmochnu... již tenkráte název Perchta zdomácněl. Místy se také říkalo: "Chodí jako Perchta, Paryta," totiž pyšně, nadutě. Někdy to však bylo vykládáno také v tom smyslu, jako zarmouceně, truchlivě, ochable.
V českém prostředí se perchta vyskytuje ještě na přelomu 19. a 20. století hlavně jako maškara hrozivého výrazu v obchůzkách, které zanikly po první světové válce. Tato mýtická ženská postava trestá i odměňuje, obchází a hrozí přástevnicím, které ve čtvrtek předou. Straší děti rozpáráním břicha a jeho naplněním hrachovinou nebo koudelí, pokud nedodržují půst. Jako oběť se pro ni nechávalo na stole jídlo. Za perchtu se přestrojovaly převážně ženy.
Na obchůzky se nejčastěji chodilo v obráceném kožichu, na hlavě měla králičí kůži a nosila s sebou nůž a kbelík. V jižních Čechách chodila Perchta oblečená do bílých hadrů s červenou zvířecí maskou se zuby a dlouhým jazykem. Jinde zase měla řeznickou zástěru, vykasané rukávy a počerněný obličej. Naopak někde zase měly perchty bílý pomoučený obličej, nosila s sebou nůž, kbelík na krev a koudel.
V Čechách prý berchta chodí po domech a hrozí, že provrtá břicho nebozezem, který má při sobě, pokud se ji nedá to, oč žádá. O peruchtě na Bzenecku se vypravuje, že chodí před Štědrým večerem po lidech, páře jim břicha a cpe tam slámu.
Na Moravě chodila šperechta a taky se tak říkalo tomu kdo mnoho jedl. Dítkám se vykládalo, že o Štědrém večeru chodí šperechta s pastýři, a kdo se mnoho najedl, nebo se nechce modlit, tak tomu rozvrtá břicho vřetenem a vycpe hrachovinou. A když večer pastýř zatroubil děti volaly: "Ticho, už Šperechta jde, schovejme se."
Na Vizovsku uvedl E. Peck byla Šperechta podle vyprávění bytost, která dbala na dodržování půstu o Štědrém dnu. Chodila prý po dědině s měchem pazdeří a těm, kteří se nepostili, všechno vytáhla "šparákem" ze žaludku, jenž pak vycpala pazdeřím. Nemáme však doklad, že by tato postava skutečně obchůzku konala. Šperechtou byly jenom zastrašovány děti, aby dodržovaly půst.
Někdy se chybně ztotožňuje jméno a tradice Bílé paní, Perchty z Rožmberka s bájeslovnou bytostí Perchty, není zde žádná souvislost.
zdroj: archiv Antonín ViK, Český lid 1907, str. 384-386, Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, autorka: Eva Večerková a Veselé chvíle v životě lidu českého, autor Čeněk Zíbrt.
vyobrazení: Jan Herink (1918, Praha - 2012, Praha), 1950
