Na Podřipsku, v Mileticích u Velvar chodily dvě peruchty na Štědrý den z večera, k osmé hodině, po staveních strašit děti. Kdo se postil, uviděl zlaté prasátko, kdo se nepostil tomu rodiče hrozili:
„Počkej, jen se hodně najez, přijde peruchta a vypárá tě.“
Bytosti zašlehaly metlou na dveře, vstupují dvě, někdy též jen jedna, ale to stačí, aby se všichni malí vyděsili. Peruchty žvatlají tlumeným, nesrozumitelným hlasem. Jedna přistoupí s dřevěným nožem k čeledínovi nebo mladšince a naznačuje rozpárání břicha. Druhá jakoby peroutkou (křídlem, kosinkou), kterou drží v ruce, vymetá dutinu břišní. Na to první začne rozpárané břicho hrachovinou vycpávat a druhá rychlými pohyby zašívá a přiklepává peroutkou břicho. První děs přešel a již za všeobecné veselosti začínají peruchty s jiným stejnou kratochvíli provádět a potom spěšně odejdou. Jinde zase zavěsí peruchta někomu zvoneček a pak se té osobě ostatní smějí, že při chůzi zvoní.
Ještě přikládáme i ustrojení obou Perucht: první Peruchta si obličej i ruce začernila sazemi. Vlasy zakryla šátkem a na hlavu si posadila bouřku (cylindr) s perem. Na sobě měla oblečenu mužskou košili a pod ní bílou sukni, někdy též pásek kolem těla. Do levé ruky si vzala vích s hrachovinou a do pravé dřevěný nůž. Druhá Peruchta si pobílila obličej moukou a hlavu si obvázala větším ubrusem, jehož dva cípy jsou na zádech volné. Do toho přeloženého ubrusu si vložila kus tvrdšího papíru, aby přikrývka hlavy nabyla určitého tvaru a za hlavu zastrčila dvě perutě. Jako první si oblékne bílou sukni a natáhne si na sebe i mužskou košili. Od krku dolů visel ručník s našitými brky. Do pravé ruky vzala křídlo a do levé metlu. Obličej si zakryla průhlednou látkou. (viz obrázek)
zdroj: archiv Antonín ViK, Český lid a Veselé chvíle v životě lidu českého, autor Čeněk Zíbrt.
vyobrazení: profesor Karel Rozum (1856, České Budějovice – 1933, Roudnice nad Labem), kolem roku 1890
