O velikonočním týdnu na našem venkově – Zelený čtvrtek - vyprávění z časů dávných a nedávných II. (l.p. 1893)
Pohleďme nyní blíže, jaké stopy dávných časů nám na našich Velikonocích zůstaly a jakým pověrám věřili staří hospodáři a naše prababičky. Dny až do Zeleného čtvrtku jsou dobou příprav k nastávajícím svátkům a nevyznačují se ničím zvláštním. Pracuje se v domě i na poli tím pilněji, aby o svátcích vše bylo hotovo a lidé se mohli bez starosti oddat svátečnímu pohodlí.
Jméno Zeleného čtvrtku je nápadné, ale i záhadné. Zdá se, že přívlastek „zelený“ pochází z doby přísného postu, kdy staří, jako již u Židů bylo obyčejem, toliko zelin požívali. Zachované zvyky a pověry na tento den ukazují, že i našim dávným předkům byl tento den svátkem významným. Čtvrtek byl u pohanských národů zasvěcen bohu hromu, u Slovanů Polabských to byl Perun. Zelený čtvrtek byl snad Perunovým hlavním svátkem v dávné jarní slavnosti, usuzovat lze tak aspoň z toho, že máme dosud v ten den některé obyčeje týkající se hromu a blesku. Hospodyně má v tento den koupit nové koště, nesmlouvajíc při tom, má jím zamésti celý dům a smetí na ohništi spáliti, pak po celý rok do stavení neuhodí a v domě nebude se držeti nečistota. Za týmž účelem dávají na Boží Hod světit vajíčko na Zelený čtvrtek snesené, pak je přehodí přes střechu a zahrabou na místě, kam dopadlo.
Na Zelený čtvrtek je nejlépe sít hrách, bylinu Perunovi zasvěcenou, na jehož zrnech dle dnešního výkladu lidu kalichu podobná znaménka se nalézají, v nichž však druhdy podoba Perunova kyje byla spatřována, jsou to ale jen domněnky.
Záhy z rána hází hospodář kousek chleba nebo housky s medem do studně, aby měla hojnou a dobrou vodu a aby se v ní nedrželi oškliví brouci, žáby. Pak se kousek chleba s medem dává také dobytku, aby mu nic jedovatého neuškodilo, ba sami domácí požívají na lačný žaludek ze stejné příčiny téhož léku, který dle jejich domnění má je kromě zmijí, štírů a jedovatých much chrániti též od hmyzu méně nebezpečného, totiž od blech. Tyto nepříjemné vetřelce vyhánějí hospodyně nebo ženské vůbec také jinak. Šlehají totiž klokočovým proutkem, na Květnou neděli svěceným, po světnici, po podlaze a po postelích, říkajíce: „Ven, hosti bez kostí!“
