O velikonočním týdnu na našem venkově – Květná neděle - vyprávění z časů dávných a nedávných I. (l.p. 1893)
Pojďme se blíže podívat, jaké stopy dávných časů se v našich Velikonocích uchovaly a jakým pověrám věřili staří hospodáři a naše prababičky. Květná neděle se v církevní latině nazývá dominica palmarum – i u nás nese jméno podle ratolestí, které se v ten den světí v kostelích na památku slavného vjezdu Ježíše z Betánie do Jeruzaléma. Tehdy mu davy vyšly vstříc s palmovými ratolestmi, prostíraly svá roucha na cestu a jiní sekali ratolesti ze stromů a metali je před něj. V našich krajích se světí ratolesti mnohem prostší; užívá se vrbových a jívových proutků, protože tyto keře kvetou jako jedny z prvních. Proutky zdobené jehnědami mají tu výhodu, že si po celý rok uchovávají svůj vzhled. Kromě nich se světí i snítky jasanu, místy také klokoče nebo břízy.
Květná neděle přináší do našich vesnic mnoho radosti. Lidová tvořivost si často podle jména svátku vytvořila vlastní pravidlo: v tento den má každý ‚kvést‘. Každý se proto musí vystrojit něčím novým, a pokud to nejde, vzít si alespoň to nejlepší, co má. Mládež se tohoto zvyku dodnes ráda drží. Když začne zvonění na hlavní mši, scházejí se před kostelem hloučky chlapců a dívek, které si přispíšily, aby si vzájemně prohlédly nové oblečení. Nemusí toho být mnoho – ne každý si může dovolit celé nové šaty – ale stačí i prostý šáteček vzatý poprvé na sebe, aby jeho majitelka po celý rok "kvetla."
Děti, vážení hospodáři i staré výměnkářky nesou svazky ratolestí. Pro ty, kteří si nic nepřinesli, připravil kostelník u oltáře celou otep k posvěcení. Část si nechal pro potřeby kostela: k omývání oltářů na Zelený čtvrtek a ke spálení na popel pro příští Popeleční středu. Jakmile zvony dozní, kostel se naplní věřícími, které kromě pobožnosti přilákaly i pašije. Také kůr je dnes plně obsazen a sbor zní v plné síle.
Jakmile v kostele zazní první tóny pašijí – v okamžiku, kdy Velikonoce vlastně začínají – spěchá nejeden hospodář k holubníku. Pilně hledá, zda se právě nevylíhlo holoubě, které je ještě mokré. Pokud ho najde, odnese ho do světnice a zlehka jím potírá oči a tváře sobě i všem domácím. Věří totiž, že tak budou po celý rok chráněni před očními nemocemi i pihami a zůstají svěží jako holoubci. Je to ukázka prastaré víry, že se dotykem přenáší vlastnost jedné bytosti na druhou. Hospodyně zase v tento den odmítá zadělávat těsto na buchty či vdolky; obává se, že by se tím ‚zapekl‘ květ na stromech i obilí a úroda by byla zničená. Asi po hodině mše i pašije končí a lidé se s posvěcenými ratolestmi vracejí domů. Starší služebné si nesou i snítky klokoče a břízy. Věří se totiž, že posvěceným klokočem lze utlouci vodníka, a březové větvičky bude hospodyně potřebovat při prvním vyhánění dobytka na pastvu, aby krávy z chléva vyvedla pozpátku.
Po návratu do statku kroky hospodáře nevedou nejdříve do světnice, ale do chléva. Tam zastrčí jívovou větvičku za trám, aby dobytek chránil před morem, nemocemi i mocí čarodějnic. Teprve pak dává ‚kočičky‘ ve světnici za svatý obraz nebo kříž nad stolem, aby domu zajistil požehnání a ochranu před bleskem. V okolí Budějovic se dokonce traduje, že se velká ratolest musí do světnice podat oknem a poté zůstává v rohu místnosti až do Božího hodu velikonočního.
"Kočičky" – tak se říká jednotlivým jehnědám i celým proutkům – sloužily především dětem jako ochranný lék. Věřilo se, že kdo polkne tři kočičky, toho po celý rok nebude bolet v krku a vyhne se mu i uštknutí hadem. Z ohebných svěcených proutků se také vyráběla kolečka, která se házela do studánek k věštění budoucnosti: komu se kolečko potopilo, tomu hrozil brzký konec, ale komu zůstalo plavat na hladině, toho čekalo štěstí a dlouhý život. Po obědě se hospodáři vydávali na pole. Do všech rohů v osení zapichovali buď malé křížky spletené z kočiček, nebo celé dlouhé větve. Věřili, že posvěcené ratolesti přenesou požehnání na budoucí úrodu. Čím delší větev do země zabodli, tím vyšší a bohatší mělo obilí podle jejich nadějí vyrůst. Při tom odříkávali modlitbu nebo tradiční formule za dobrou sklizeň:
Bůh otec, syn a duch svatý
požehnej mé pole osatý!
Někteří hospodáři při tom pole ještě kropí svěcenou vodou z Tří králů. Celé toto ‚čarování‘ se však dalo velmi snadno zmařit. Stačilo, aby přišel závistivý soused, větvičky tajně vytahal a zapíchal je do svého pole. Věřilo se, že tím na sebe přetáhne i veškeré požehnání a úrodu, která původně patřila sousedovi.
Etnograf Ignác Hanuš pokládal tyto ratolesti za symboly Perunových blesků a samotné ‚kočičky‘ za obraz jejich obalů. Není však nutné hledat původ těchto proutků až u staroslovanského boha hroma. Spíše v nich můžeme vidět již zmíněnou ‚magii doteku‘, o které jsme mluvili v souvislosti se zvykem s holoubětem.
zdroj: archiv Antonín ViK a spol. 1893
vyobrazení: pohlednice, Josef Koudelka (1877 - 1960)
