Ze starých pamětí z Kolínska, vypravuje J. A. Konůpek
Selská čeládka, která v tehdejších selských statcích a gruntech sloužívala měla mezi sebou ustálené zvyky a obyčeje, které se přenášely i na hospodáře a hospodyni. Pisatel těchto řádků zastával po dvě léta slasti a strasti hříbka i špitáníka, kteří patřili ve službě pod pacholka. Neboť v tehdejších dobách (první polovina 19. století) musel každý selský synek tyto stupně čeládky sám „prodělat“.
V okolí kolínském, které máme nejvíce na zřeteli bývaly dosti velké statky, které se v těch dobách co do výměry, neposuzovaly dle jiter nebo měřic, nýbrž na starodávný způsob, podle kop, protože v tuto dobu se vše měřilo na kopy. Statky bývaly nejčastěji o velikosti 18 až 25 kop. Kdo měl přes 10 kop výměry polností, byl už počítán za sedláka, pod 10 kop výměry byl počítán za chalupníka. (1 kopa = 17 262 m2). Kopa obsahovala 6 korců, nebo 9 měr, čili 3 jitra rakouská. Takže 18 kopový grunt čili statek měl výměry: 54 jiter = 310 716 m2, neboli 108 korců, nebo 162 měřic (1 měřice = 1918 m2, nebo také 1/3 vídeňského jitra). Grunt 25 kopový měl výměry: 75 jiter (= 431 550 m2) nebo 150 korců, nebo 225 měřic.
Také podle počtu koní se lišili sedláci a chalupníci. Kdo držel dva páry (potahů) koní a více, ten se nazýval sedlákem a kdo jeden pár koní, nebo měl jen jednoho koně, ten byl počítán za chalupníka. Volů se tehdy v polním hospodářství drželo velmi málo, jen něco na panských dvorech.
Čeládka se nacházela jen v selských gruntech. V každém větším statku bývali u koní tři až čtyři čeledínové a jeden nádvorník, pak tři až čtyři děvečky. Čeledínové u koní se nazývali: nejhlavnější byl obyčejně pacholek, až později se překřtilo pojmenování pacholek na jméno „starší čeledín“.
V pozdější době se čeládka nazývala také chasou, které byla mužská i ženská, čeládce u větších sedláků se říkalo sloužící. Ale pojmenování pacholek se užívalo nejčastěji a my se také tohoto označení v dalším vyprávění budeme držet. Tomuto pacholkovi náležel veškerý dozor v mašteli (konírně) nad ostatními čeledíny, a proto býval pacholek vždy poněkud již starší čeledín, aby jej ostatní čeledínové v mašteli, jak se tehdy v každém selském statku konírna nazývala poslouchali. S tímto pacholkem se často radíval sedlák o různých polních pracích, nebo i také o stavu koní, jejich výměně, připouštění klisen (říkalo se obyčejně kobyl) k hřebcům, o odchovu hříbat atd. Takovýto pacholek sloužíval u některého sedláka po mnoho let. Nejprve jako svobodný mládenec, ale i když se oženil, sloužil v tom statku jako čeledín — pacholek dále a jeho žena sloužila s ním za děvečku, takže mnohdy se stalo, že takovýto pacholek sloužil nejen u otce hospodáře ale i u syna tak dlouho, dokud nešel na výměnek, takže potom u vnuka původního držitele statku již jen vykonával lehčí práce po dvoře a v hospodářství, až tam také umřel.
Tento pacholek měl dost velikou „vládu“ v maštali, špitáníci se hříbkem ho museli na slovo poslouchat a často se stávalo, že tito dva poslední si sedlákovi (pantátovi) často na něj stěžovali, ale málo kdy pochodili, neboť sedlák nerad měníval pacholka, zvláště byl-li trochu obratný, pilný a hleděl, aby byli dobře obslouženi koně, aby se řádně vykonávala práce na polích, aby se nezahálelo zvláště v podzimním setí, které bývalo za těch dob velice důležité, neboť ozimé obilniny a jich zdar, byly hlavním zdrojem příjmů, toho času na našem venkově. Na úrodných půdách to byla ozimá pšenice, ku které se úhořilo ponejvíce. Později se také sela i po kulovatinách, hlavně hrachu a vikvi, k nimž se na jaře hnojilo, ovšem tehdy jen chlévským hnojem, neboť jiného hnojiva nebo mrvidla na pole nebývalo.
V pohorských a horských krajinách v horších půdách bylo ozimé žito hlavní plodinou a sloužilo za největší příjem v hospodářství. Všude se hledělo na to, aby práce a setí zmíněných hospodářských plodin bylo vykonáno s největší bedlivostí a nebylo ničeho opomenuto a dozor na práci při podzimním (i též jarním) setí měl mimo hospodáře i pacholek, který pilně a bedlivě sledoval a pozoroval ostatní čeledíny, aby orbu a vláčení půdy řádně konali, zejména když hospodáře na poli nebylo a byl jinde zaneprázdněn.
Doma pacholek čeledíny (špitáníky a hříbky) ráno budil, ti museli přinést v koši seno nebo jetel z půdy do maštale, kde koňům ho za žebřík dali. Koně pak hřibilkovali z prachu. Pacholek je kartáčem opucoval, namíchal ve stírce (kamenná nádoba) obrok (oves nebo i také ječmen a žito, tyto vařené) se řezankou a přidával skropené po lopatce koňům do žlabu, při tom pamatoval na své koně, s kterými jezdil, aby doslali více obroku než ty ostatní.
Špitáník po spucování koně je ještě „vejtírkou“ (kus staré houně) otřel, aby se více leskli. Při kydání (vynášení nebo tahání) hnoje z maštale, musel špitáník všechny vály hnoje ven na hnojiště kopáčem vytahat a drobný hnůj hráběmi vyhrabat. Pacholek jen za ním maštal koštětem zametl. V zimní době musel špitáník dvakrát za týden koňům ocasy a hřívy ve vodě vyprat, v rukou vymnout z kalů a prachu, pacholek jen ocasy a hřívu řídkým dřevěným hřebenem vyčesal. Dále musel v noci krmit koně plevami, které se namočené ve stírce přidávaly vějící, nebo z prkna zhotovenou lopatou koňům do žlabu dvakrát i třikrát za noc. Tímto způsobem zkrmili za noc dva až tři velké koše plné plev. Ráno se dal koňům ještě obrok a kousek sena (kterého bývalo velmi málo) za žebřík a koně tak byli nakrmeni a mohli se časně zapřáhnout. Tak se dělo v čase podzimního setí, kdy se jezdilo na pole ještě za tmy ráno, jen co bylo na poli na orání trochu vidět.
Z maštele vyváděl koně jako první pacholek. Špitáníci, třeba že měli koně dříve přistrojené, nesměli nikdy vyváděli koně dříve než pacholek. Ze dvora ať s pluhem nebo vozem vyjížděl vždy pacholek z vrat jako první. Na poli zaoral první také pacholek a špitáníci teprve za ním, z pole domů při vejpřahu jel zase pacholek napřed, s koňmi vypřaženými do maštele též tak; když někam sedlák neb selka na voze vyjeli, vezl je vždy pacholek. Když šli v poledne, nebo večer k jídlu do „seknice“ (sednice) šel vždy napřed pacholek, za stůl si sedl také nejdříve pacholek a od stolu vstával také před špitáníky — zkrátka všude byl pacholek vždy v popředí ať to bylo kdekoliv. On se také chodil ptát sedláka, kam pojedou orat, na které pole a vůbec co se bude konat ten který den za práci. V maštali pak sám nařizoval špitáníkům, co budou dělat. Byl to více méně sedlákův důvěrník a jak se říká jeho pravá ruka, neboť žádný jiný čeledín neužíval takové důvěry hospodáře jako pacholek. Zato mladší čeledín špitáník neměl pražádné právo ve službě a byl ve všem podřízen pacholkovi, co staršímu čeledínu nanejvýš mohl někdy houknout na toho ubohého hříbka, který vlastně byl pravým míčem, s kterým si házeli pacholek i špitáník.
Třetí neb čtvrtý čeledín u větších sedláků se nazýval nádvorník
Býval také již starším členem hospodářství a byl „vládcem“ ve stodole, kde mu byli podřízeny nejen děvečky, ale i čeledínové z maštale. Pacholek ho velmi nerad poslouchal a často docházelo mezi nimi k hádce. Nádvorník otevíral časně ráno vrata u stodoly a svolával tlučením hráběmi na vrátně u stodoly veškerou čeládku ku práci. Zvláště v zimní době, to se chodívalo ještě za tmу do stodoly mlátit cepy.
Další funkcí nádvorníka bylo v zimě krmit ovce, pomáhat při bahnění, nadržovat jehňata, řezat ovcím seno a slámu, v létě je vyháněl na pastvu, prostě vše, co souviselo s ovcemi, pokud byly součástí hospodářství.
O žních musel obilí ve stodole na zádění vrstvit. Při sušení sena na louce vždy kupy sena zakládat, do špičky je urovnávat, pro hovězí dobytek řezanku na tehdejší řezací stolici musel nařezat. V letní dobu jetel pro hovězí dobytek na poli nasekat, v sobotu vždy dvůr uhrabat, ruční nářadí uklízet, vozy, ruchadla a brány postavit do řady, ovšem s pomocí čeledínů od koní. Vrata u stodoly a dvora zavírat a na zámek zamykat, cepy ošívat, lopaty, rýče a motyky na topůrka a kolíčky do hrábí nasazovat a s děvečkami brambory a řepu skopávat a další veškeré práce v hospodářství konat.
Když se mlátilo cepy
Do stodoly se chodilo brzy ráno, ještě za tmy, aby se mohl brzy „odmlátit úkol“, který mívala čeládka. V zimním období mlátili jednu stranu (mandel) a v ostatní (letní a jarní) dobu dvě strany (mandele) přes mlatce (jak se říkalo). „Stranou“ se nazývalo na mlátě ze snopů rozvázané obilí rozhrabané podle „zádění“ neboli „oplotní“ kolem dokola mlatu. Nádvomík stával na postupující straně při oplotní (žilovím) a na odstupující, couvající straně proti němu pacholek. Podle nádvorníkova cepu se museli řídit při mlácení ostatní mlatci, od žitové ku klasům a naopak, cep vedle cepu po rozhrabaném obilí dopadal tak, aby se nikde nevynechalo a všechno zrní se vymlátilo. Nádvorník také postupoval rychleji nebo volněji po straně, podle toho, jak bylo obilí suché nebo vlhké.
Když se řečený "úkol stran" omlátil, dával se na hromadu: vymlácené obilí v plevách se shrnovalo k vratům stodoly, ke kterým táhl vítr a nádvorník z hromady nabíral obilí s plevami a rozhodil je do polokruhu proti větru ke druhým vratům stodoly čili „obilí vál“. Tak se zrno oddělilo od plev. Po „vátí“ se plevy shrnuly na jednu stranu mlatu a na druhou stranu ke sloupu na prostředku oplotně obilí, kde bývalo na háku na sloupu zavěšené sejto, po kterém se obilí pouštělo do nastaveného korce, aby se z prachu a ze zadiny vyčistilo.
vyobrazení: obraz, František Xaver Procházka (1887-1950)
