Do svatého Jiří se mohl dobytek volně pást na lukách, ale po svatém Jiří se již muselo pást jen na úhorech a pastvinách. Poněvadž od tohoto dne se bránilo pasení na lukách, říkali někde pastevci: "Svatý Jiří na záda míří" a mnohý pastevec prý dostal holí přes záda, byl-li přistižen že zákaz porušil. Někde tento příkaz platil od 1.5. a tam platilo: "Svatý Filip, na záda přilíp."
V některých krajích, např. na Šumavě je 24. duben dnem, kdy se poprvé vyhánělo na pastvu. Vycházelo se i z pranostiky: „Na svatého Jiří nezatlapou trávu ani čtyři“. (to znamená, že tráva již roste, tak rychle, že ji dobytek nezašlape). Svůj význam mělo i to, že sv. Jiří platil za ochránce koní a dobytka. Další důvod, proč mohl být tento svátek spojován s obdobím počínající vegetace byl výklad významu jména Jiří. Víme, že je původem řeckého a doslova přeloženo znamená zemědělec, nebo rolník.
V tento den se tedy ve většině vsí konal společný výhon, což znamenalo, že hospodáři po zimě poprvé vyvedli svůj dobytek na náves, kde se obvykle předával obecnímu pastýři. Při této příležitosti se prováděla i jeho evidence, kdy každý hospodář přepočítal kusy svého malého stáda (většinou se jednalo jen o jednu či dvě krávy, tele a několik ovcí s jehňaty). Protože prostý lid neměl k dispozici pergameny a později ani drahý papír, na nějž by se stavy zapisovaly, používal se jednoduchý systém rabuší, což byly dřevěné tyčky s vruby. Vždy se dvě přiložily k sobě a nožem se „zapsal“ počet kusů. Jednu si nechal pro kontrolu hospodář a druhou pastýř. Na podzim se pak rabuše srovnaly a podle nich se spočítalo, zda pastýř vrací vše tak, jak má.
Výhon měl slavnostní ráz:
Hospodáři dobytek před prvním odchodem na pastvu umyli, vyleštili mu kopyta, nazdobili ho věnci z lučních květů s červenými stužkami. Červená měla zvířata ochraňovat před zlými silami a uhranutím. Také se často dobytek poléval svěcenou vodou, nebo se výhonu účastnil farář, který dobytku žehnal a kropil ho sám svěcenou vodou. Sílu dodával hospodář dobytku i tím, že ho vyšlehal prutem, který dostal od pastýře o Velikonocích. Než zvířata vyskočila z chléva, hospodář kladl pod práh vařené vejce, drn, březové koště či jinou věc, které byla připisována ochranná moc. V Podmoklech dodržovali tradici dát ve svátek sv. Jiřího dobytku do krmení diviznu, aby krávy dobře dojily. Hospodáři si těmito rituály chtěli zajistit hojnost mléka, masa, vlny, ale i budoucích mláďat.
Majitelé vesnických usedlostí odváděli své vrchnosti dvakrát ročně dohodnutou rentu, jakousi formu nájemného a svátek sv. Jiřího byl dnem kdy se odváděly první daně, jarní. Rolníci většinou odváděli pár grošů, něco málo obilí, případně jedno nebo dvě kuřata a měli povinnost robotovat několik dní v roce. Druhý termín na odvod naturální renty byl podzimní a obvykle to bylo v den sv. Havla (16. 10.)
Na Horácku, Podhorácku i jinde se rozdělovaly pachty, vytyčovaly se hranice polí a zakládaly se nové sady. Volili se a vybírali hutaři neboli polní hlídači.
Aby dobytek neštípaly mouchy, radila stará hospodářská pověra: vem si sádlo hada, který je chycený před sv. Jiří a vem si neopotřebované plátno a namaž to plátno tím sádlem a tím potři svůj dobytek, tak nebudou ty mouchy štípat a dobytek se nebude potit.
„K večerou“, když se mělo hnát domů, zpívali skotáci:
Plevo, plevo – Slunéčko zašlo za horu – k červenýmu javoru –
od javora k dubu– už je krajíc s hubu (jen jednou do úst) – Alalala hu-ú !
(skotáci na Vysocku)
Na závěr něco málo o pastevcích, skotácích:
- Při návratu z první pastvy polévali pastýře (skotáka) vodou, aby byl čemesný (hbitý).
- Některý skoták honil na pole dobytek svůj i sousedův, často musel opatrovat až dvacet kusů.
- Hospodář, který nemněl vlastní děti si skotáka najímal a platil mu 2 groše denně a po skončení pastvy, která většinou trvala do prvního sněhu, ho propustil.
- Jeden velice pěkný zvyk panoval mezi skotáky: „Sešedše se na poli, dávali si lámat chleba. Jen tomu, koho mezi sebou neradi viděli, chleba nepodali. Jemný pokyn, aby se z jejich společnosti klidil.“
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Český lid, 1898 a kniha Český lidový a církevní rok: Alena Vondrušková
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
