Díky známému příběhu o Polednici, která zapříčiní smrt zlobivého dítěte v Erbenově Kytici, je nám tato postava velmi známá. Karel Jaromír Erben čerpal z lidové tvorby a tuto hororovou postavu nevymyslel. Jde o mýtickou bytost ze slovanského folklóru obcházející v poledne pole, trestající ty, kdo na nich v tuto dobu pracuje a unášející děti. Poledne je v lidové kultuře chápáno jako hodina duchů, stejně jako půlnoc, a čas, kdy se má odpočívat.
Ve starší literatuře je Polednice pojmenovaná jako běs polední (daemonium meridianum). Lid si k Polednici ještě vytvořil Poledníčka, který o polední hodině prohlíží pole a lesy. Škodí tomu, kde se mu posmívá nebo škodu dělá. Dalšími bytostmi jsou Klekánice, Klekáníčka, Půlnočnici a Nemodlilky.
Polednice má podobu vzdušné bílé paní nebo šeredné stařeny, která se za poledne toulá po polích i lesích a vyhledává lidské příbytky. Je nejčastěji bíle oděna, zřídka červeně. Často lítá na větru a je provázena prudkou vichřicí. Koho se dotkne, ten náhle umře. Někdy se zase polednice zjeví jako drobounké a útlé dvanáctileté děvčátko s bičem v ruce, koho napadne, toho švihne, udeřený brzy zemře. Také se věří, že chodí po vsích a toho, kdo se jí neklaní, přes nohy bije.
Na Moravě si Polednici představují jako stařenu, oděnou bílým rouchem. Má prý koňská kopyta, tváře škaredé, oči šikmé a dlouhé rozcuchané vlasy místo šatů. Ve Skřivanech a okolí si polednici představují jako stín vycházející ze zvonice, jakmile se začne zvonit poledne. Na hlavě prý má klobouk v podobě zvonu, v ruce pak drží srdce od zvonu, kterým hrozí dětem, jež se nemodlí „Anděl Páně“, po zvonění zmizí.
Obzvláště nebezpečná je Polednice dětem, které také podvrhuje a kvůli ní nesmí šestinedělky opouštět svou postel za koutní plachtou. Taktéž krade děti ponechané bez dohledu o poledni na poli, nebo děti neposlušné, toulavé nebo takové, které kradou ovoce. Křičícím dětem se proto vyhrožuje, že si Polednice pro ně přijde, pokud rychle nezmlknou.
Jaké podoby má Polednice u dalších slovanských národů:
Slovenská polednice má podobu nevěsty oděné po starém způsobu nebo bosé ženy oděné do dlouhé plachty či potrhané sukně, může být také neviditelná a způsobovat lehký vánek. Člověka, na kterého narazí, vodí a vleče ho sem a tam. Říká se jí také podlúdnica, pokládá mu hádanky nebo jej usmrcuje. Vypráví se, že polednice přebývaly na Děvíně, odkud házely svůj míč.
Polská Poludnica, Poludniówka se ukazuje v podobě vysoké ženy, oděné do bílé plachty a v ruce drží ostrý srp. V létě se nejraději zdržuje v obilí nebo v lese a honí lidi pracující v poledne. Těm, co v poledne pracují pak dává obyčejně těžké otázky, na které nemohou odpovědět, načež na ně posílá těžké choroby. Zjevuje se i v době bouřlivého vichru. Venkované jí připisují rozmanité přírodní jevy, zejména pak fata morganu.
Když vychází z obilí nebo z lesa, vede za sebou sedm černých velikých psů. S oblibou pronásleduje ženy a děti, jež krade. Chce-li se jí člověk ubránit, má se hned požehnat, jakmile ji v dálce spatří, v tu ránu zmizí a na tom místě vznikne sloup prachu. Místy si v Polsku Poludnice představují jako malé ženy, které sedí na polích v dírách, z nichž v létě vylézají a v poledne, když lidé nejsou na poli.
Připoldnica (Přezpoldnica) je předmětem hojných pověstí u Lužických Srbů (oblast Lužic leží převážně na území Německa a dále části Polska a Česka (okres Jablonec, Liberec a Děčín). Představuje se buď jako velká, stará žena v bílém oděvu se srpem v ruce nebo jako malá žena. Vychází v poledne z lesa na pole a zjevuje se žencům. Koho v té době zastihne na poli, musí s ní celou hodinu hovořit o jedné a téže věci. Nedovede-li to, usekne mu hlavu nebo naň pošle nemoc. Často klade sama lidem otázky např. o pěstování lnu a prosa, kdo neví, co by odpověděl, toho potrestá. Zvláště napadá mladé ženy, které mají doma děti, nebo šestinedělky, ráda jim totiž vyměňuje děti. V poledne opatruje obilí před zloději. Děti, které se svévolně plouhají (vláčejí) v obilí, trestá. Říká se jí také Serpownica, Serpjelbaba, Serpašyja, Serp atd.
Poludnica u ruského lidu se zjevuje jako vysoká, hezká dívka oděné v bílý šat. V létě o žních chodí po polích a koho zastihne v poledne na poli pracovat, toho chytne za hlavu a vrtí jí dokola, a tak mu způsobuje velikou bolest v šíji. Malé děti láká do žita. Rusové na Sibiři si Poludnici představují jako stařenu s hustými, kudrnatými vlasy, chatrně oděnou. Žije v rákosí nebo v houštinách kopřiv a unáší zlobivé děti. Jinde na Rusi se jeví jako opatrovnice osetých polí. Rodiče před ní varují děti: „Nechoď v žito, Poludnica tě spálí“ nebo „Už tě Poludnica sní“.
Povídačky o Polednicích:
- Podobné právo jako vodník má v poledne i polednice, která též ve vodě místy bydlí. V pravé poledne se nemá člověk koupat, nebo by ho polednice, která bydlí ve vodě, utopila. Nekoupá-li se nikdo, vychází polednice na břeh. (Sedlec u Tábora)
- Kdysi odnesla Polednice šestinedělku, která v poledne před domem meškala a nosila ji ve vichřici od dvanácti hodin do jedné.
- Jindy se zjevila Polednice šestinedělce, která v poledne před domem prala. Měla podobu bílé paní, omylem postříkala šestinedělku vodou a tím ji zahnala do světnice. Tím zachránila své dítě.
- Jedna šestinedělka vyšla v poledne ze světnice, kde zanechala své dítko, najednou uslyšela silnou ránu, pospíchala zpátky a spatřila celou postel v plamenech. Bílá vzdušná paní skláněla se nad dítětem, žena se dala do křiku a bílá paní zmizela i s dítětem na rukou, také záře nad postelí zmizela. V posteli bylo dítě, ale to mělo velikou hlavu, lidé si povídali, že je od Polednice podvrženo.
zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Polednice, časopis Český lid
kniha: Bájesloví slovanské, 1907 – Jan Máchal (1864, Třebíč – 1924, Třebíč)
vyobrazení: Mikoláš Aleš
