Polednice
Když obcházel Poledníček,
poprosila Bětuška,
sedmiletá dceruška,
by jí dovolil tatíček
na sousední pole jíti
natrhat hezkého kvítí,
modré chrpy na věnec,
koukole na pletenec.
„Zůstaň u mne, zůstaň, dítě! Jak na pokraj žita vkročí,
Polednice sedí v žitě; jaký div se jí tu jeví?
ochechule ošustí, Co tu vidí její oči?
koho chytne nepustí.“ Obraz krásy, obraz děvy:
Ale malá děvečka, bílá rouška, bílé šaty
neposlušná všetečka, od temene až do paty,
neslyší, než luzných hlásků, věnec z chrpy kolem čela,
nevidí, než kvítí v žitku; pás z koukole kolem těla,
běží, běží, by do vlásků v ruce pestré kytice:
měla věnec, měla kytku. Ah, jak sličná děvice!
Ta k ní ihned promluvila:
„Pojď sem, holka, pojď sem, milá
dám ti věnec chrpový,
pás z koukole růžový,
dám ti pestrou kytičku,
zazpívám ti písničku:
pojď, děvčátko, pojď jen blíž,
ať se krásně ozdobíš!
Dcerka poslouchá a věří,
co jí praví žena divá,
žena divá, lichotivá,
leč u srdce divno dceři;
všecko, o čem ženě praví,
před oči se jinak staví!
„Co pak dělá tvůj tatíček?“
„Teď ho těší obědíček.“ —
„Ne — objal ho poledníček!“
„Co pak dělá tvá matinka?“
„Teď kolíbá svého synka - “
„Ne — na chladném loži spinká-„
„Pusť mne, pusť! Já ubohá!“
„Mlč, Bětuško, ty jsi má!“
Jak ta slova domluvila,
žena děvče otočila,
na žitečko položila,
a děvčátko ozdobila.
Když jí věnec z chrpy kladla,
mladistvá jí krev již chladla;
když z koukole pás jí dala,
chuďas holka umírala;
když jí v ruku kladla kytku,
bylo na věky po dítku,
a vichřice rozpoutaná
zvonila děvčeti hrana.
Polednice,
bezbožnice
kolem dívky skákala,
a radostí zpívala:
„Ochechule ošustí,
koho chytne nepustí!“
autor: Bedřich Peška (1820, Ústí nad Orlicí – 1904, Praha)
zdroj: Letorůstky (1871)
ilustrace: Jan Konůpek (1883, Mladá Boleslav - 1950, Praha), Polednice, 1922
