Polednice
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!“
„Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!“
„Mlč! hle husar a kočárek —
hrej si! — tu máš kohouta!“
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.
A zas do hrozného křiku —
„I bodejž tě sršeň sám —!
že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!“
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho zlostníka!“ •—
A hle, tu kdos u světnice
dveře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas — vichřice podoba!
„„Dej sem dítě!““ „Kriste Pane!
odpusť hříchy hříšnici!“
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť — Polednici!
Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.
A vinouc je, zpět pohlíží —
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž — a již je v zápětí.
Již vztahuje po něm ruku —
matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.
Tu slyš: jedna — druhá — třetí —
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dveře letí —
táta vchází do dveří.
Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté:
matku zkřísil ještě stěží,
avšak dítě — zalknuté.
autor: Karel Jaromír Erben (1811, Miletín – 1870, Praha)
kniha: Kytice z básní Karla Jaromíra Erbena (1918)
vyobrazení: ilustrace, autor neznámý
