Ze starých pamětí z Kolínska vypravuje J. A. Konůpek
Milí čtenáři, rád bych vám popsal některé obyčeje, které v první polovině 19. století probíhaly na našem venkově. Vypravěč J. A. Prokůpek si pamatuje zcela dobře, jak to chodívalo na Kolínsku v tomto období, kde níže popsané zvyky a obyčeje trvaly od dávných dob. Alespoň nikdy od starších lidí neslyšel, že by se bylo něco změnilo po památném a bouřlivém roku 1848, jedině že pominula robota. Šlo o oblasti, jako bylo např. Kolínsko, Čáslavsko, Kouřimsko, Českobrodsko, Poděbradsko, Nymbursko atd.
Chci se zmínit o bývalých obecních pastýřích, o jejich pastouškách a odměnách za pasení dobytka na obci (občině), které probíhalo na společné zábavě, které se říkalo „sýpka“. Dále chci popsat život tehdejší selské čeládky. Jejich pravidla, kterými se mezi sebou v práci na panských dvorech řídila. S nimi byli tehdy ve službě i takzvaní deputátníci, kterým byl dáván sypaný deputát v obilí, což byla odměna za vykonanou práci. Tito deputátníci byli všichni ženatí, bydleli v takzvaných ratejnách, kde jim ženy vařily jídlo a kde také společně bydleli. Do čeládky u sedláků se počítat nemohli, neboť ti byli svobodní a byli od tehdejších selek stravováni. Sedláci jim vypláceli mimo to i peněžitou částku, která byla ovšem nepatrná a později se zmíním také o ní.
O pastouškách:
Nejdříve však popíšu příbytky obecních pastýřů zvané pastoušky neboli obecní domky. Od nepaměti stávaly u každé vesnice a skládaly se ze síně, jež sloužila jako kuchyň, neboť pod komínem bylo ohniště, na kterém se na kozách (železných tří nebo čtyř nožkách) vařívalo v hliněných hrncích jídlo. Topilo se dřívím. Ke snídani byl jen chléb a studené mléko. O kávě tehdy nebylo na venkově ani potuchy. Pak tam byl „capouch“, (ústa), čili otvor do chlebové pece, která byla postavena v sednici za kamny v rohu ke kuchyni, kde se také za kamny (na peci) říkalo. Pak vedly ze síně dveře do světnice, která bývala dosti prostorná. Tam byl v jednom rohu stůl, kolem dokola při zdi dřevěné lavice, v druhém rohu světnice byla postel, u niž byla lavice, která se přistavovala ke stolu, když se na něm jedlo. O nějakých židlích nebylo tehdy ani ponětí, jen na velkých gruntech bývaly sem a tam k vidění asi tři nebo čtyři židlice, obyčejně dubové s kulatým lenochem.
Podlaha prkenná, ani jiná nebývala v žádné pastoušce, nýbrž jenom ušlapaná zem. Naproti dveřím do světnice byly dveře (oboje jen jednokřídlové s podlouhlou klikou, která zapadala do háku buď dřevěného, později železného, zaraženého ve futru u dveří. Ke klice byl uvázaný provázek, který byl prostrčen vyvrtanou dírkou do sednice, za nějž se zatáhlo, když se šlo ze světnice ven, aby se dveře otevřely, při vstupu do světnice se jednoduše klika, která se pohybovala ve skobě, připevněné na dveřích z háku nadzvedla, a dveře se otevřely. Dveře do komory byly opatřovány z vnitřku zvláštním zastrkovadlem, které se odstrkovalo z venčí železným háčkem, vsunutým dírkou ve dveřích a jež dosahovalo k zastrkovadlu a s háčkem se sem a tam posunovalo. O nějakém zámku se tehdy zde ještě nevědělo.
V této komoře, která sloužila ponejvíce za spíž, byla umístěna vařenka (skříň) s přihrádkami na krupici, hrách, čočku, jáhly, suché ovoce atd. Zde byla také moučnice na mouku, šrák na chleba, stojatá máselnice a kde byly rozvěšené šaty na hácích na stěnách a u stropu a prostředkem provazem svázané pověšené peřiny. Hned jak se vešlo do komory, vkročilo se často na zemi na padající dveře, kterými byl přikryt otvor do sklepa, do něhož se vstupovalo po několika, kameny na stupnicích opatřenými schody. Sklep byl bez okénka, světlo do něj vnikalo jen otevřenými dveřmi do komory a ukládaly se do něho brambory, mléko, tvaroh a máslo i zelenina.
Za obytným stavením byl postavený chlév na několik kusů hovězího dobytka, vedle chléva byl postaven ovčín, který býval při každé pastoušce dosti prostorný, neboť každý slouha měl hezké stádo ovci čítajících až 50 kusů. Podle toho, jak byla velká ves a jak byla rozsáhlá jejich obecní pastvina byly při ovčínu postaveny tři neb čtyři chlévy na vepřový dobytek. U pastoušky nebýval obražený žádný dvoreček, neboť stávala na návsi, často uprostřed, takže dobytek mohl používat celou náves, což se také dělo.
Takovýto obecní slouha si stával hmotně, zvláště ve velké vesnici, dosti dobře, často lépe nežli kterýkoliv chalupník ve vsi a sloužil vedle paseni dobytka též za jakéhosi zvěrolékaře, pomáhal při telení a poskytoval nemocným kravám rozličné léky. Jeho žena zase dělala a připravovala vodu pro „ouřk“ dobytku, sháněla všeliké byliny pro krávy po telatech, uměla rozličné zaříkávání, když měly krávy „učarováno“ a špatně dojily, takže oba bývali od sousedů v obci často vyhledáváni.
Vyhánění dobytka na pastvu:
Podle toho, jak byla vesnice veliká a obecní pastvina rozsáhlá, se chovalo v obci dobytku. Nejvíce ovšem ovcí a také dost vepřového dobytka bývalo, kdežto hovězího málo. Na tu dobu se však chovalo hodně koní. Aby slouha pasení všeho dobytka zastal, míval ve službě buď jednoho nebo i dva pasáky dobytka, kterým se říkalo „majstři“, ti pásávali i se slouhou „strýčkem“ ovce, krávy a koně. Pro pasení vepřů držel slouha mladé hochy, kterým se říkalo „sviňáčkové“.
Jakmile na jaře jen drobet oschla půda, byl povinen slouha dobytek na pastvu vyhnat, a to časně ráno — po čtvrté hodině — páni majstři, kteří obyčejně uměli trochu hrát na trumpetky. Vyšli nejprve na náves do některého místa, odkud je bylo nejlépe slyšet po celé vesnici a spustili na trumpetky jeden „prim“, druhý „sekund“ některou z našich národních písní, např. „Už mou milou do kostela vezou“, nebo „U panského dvora“ atd. A vždy píseň takovou, která má melodii, jež se na trumpetky dala pěkně harmonicky zahrát. To bývalo velmi elegické a lahodně se vyjímalo. Zvláště časně zrána, jak se říká po rose, kdy je vzduch azurově čistý a tichý. Odněkud ze vzdálenějšího místa se vše příjemně a dojemně poslouchávalo. Byla-li ves dlouhá, troubili majstři na více místech, popohánějíce vyhnaný dobytek po návsi k průhonu (k cestě), kterým se veškerý dobytek na obecní pastviště proháněl. Nejvíce bývalo ovcí, které pásl starší majstr; hovězí a koňský dobytek (jen hříbata) pásl slouha s druhým mladším majstrem a vepřový dobytek sviňáček, bylo-li větší stádo, tak dva sviňáčkové. Po jedenácté hodině dopolední hnal se dobytek domů, do vesnice, aby mohly děvečky krávy ze stáda na poledne podojit, také kozy a často i ovce (po jehňatech).
Před druhou hodinou odpolední zase majstři troubili na trumpetky, aby lidé ze dvorů vyháněli na náves dobytek na pastvu. K večeru se dobytek zase z pastvy do vesnice přihnal a do kterého dvora náležel tam byl umístěn.
O vyplácení odměny za pasení dobytka, sýpka:
Majstři a sviňáčkové byli placeni za pasení dobytka od slouhy (strýčka) a „teta“ (žena slouhova) jim vařila a prala prádlo. Slouha dostával za pasení dobytka obilí na zimu o tak zvané „sýpce“, která se vždy odbývala okolo sv. Ondřeje, což obecní rychtář dal každému držiteli dobytka obecním „poselákem“ vědět. Každý sedlák nebo chalupník musel obecnímu rychtáři před sejpkou nahlásit kolik kusů a jaký dobytek na pastvu si nechal vyhánět. Rychtář s konšely nahlášený dobytek spočítali a pak teprve rozhodli, kolik se bude z každého kusu a kterého dobytka obilí sypat.
Obilí se tehdy měřívalo na staré české vrchové korce, do kterého se počítaly čtyři věrtele (1 věrtel = 23,4 l); každý věrtel obsahoval čtyři čtvrtce, všechno vrchovaté míry, takže korec obsahoval 16 čtvrtcí toho kterého obilí. (1 korec = 93,54 l)
Když se sypání obilí dle počtu dobytku na jednotlivý kus rozvrhlo, poslal se obecní „poselák“ se seznamem ke každému sedlákovi a chalupníkovi, aby si z něho vytáhli, kolik obilí mají za svůj dobytek o „sýpce“ sypat. Slouha míval již dopředu dobře poznamenáno buď na papíře nebo jen tak v hlavě kolik dobytka vyháněl, a tak v tomto ohledu zastával místo kontrolora proti veškerým sousedům, kteří si dobytek na obecní pastvu nechali vyhánět. V některých vesnicích byla již ustanovena míra obilí, která se měla z jednotlivého kusu dobytka sypat, takže se jen sečetl jejich počet.
Den „sýpky“ se ustanovoval alespoň týden až 14 dní předem, aby si každý držitel dobytka obilí přichystal. Zmíněná „obecní sýpka“ se odbývala v každé vesnici k večeru v hospodě, kam měl každý obilí za pasení přinést. Obyčejně se obilí sesejpávalo v šenkovně (tančírně), aby k tomu bylo dost místa. Tam se obilí za pastvu slouhovi sesejpalo z pytlů do nádob čili měr obilních; jen rozházené obilí se koštětem na vějicí lopatu smetalo a do nádob sypalo. Tyto obecní sejpky se odbývaly v některých obcích dosti hlučně a býval to významný den pro tu kterou obec, neboť se sešli obyčejně všichni sedláci, chalupníci a také baráčníci (kteří vyháněli vepřový dobytek na pastvu, za kterého se platilo penězi) a přišli i takoví, kteří nikdy do hospody nechodili, a to proto, že byla po sejpce odbývána hostina a pila se chmelovina — vše zadarmo!
Slouha byl povinen (ovšem jen ve větších vesnicích) zabít nějakého tlustého skopce, z kterého předek slouhová uvařila s nějakou omáčkou a s knedlíkem a zadek upekla na pekáčích, a pak rozdala maso na mísách a pečeni na pekáčích sousedům na stoly v hospodě. Šenkýř zase sousedy obsluhoval nápojem ječmínkovým v mázech a džbáncích. Pivo bylo zajištěno takto: každý ze sousedů, aby se mu v hospodě pití dostalo v míře dostatečné, přinesl sám o něco více obilí a toto zbylé obilí, když byl slouha s obilím zaopatřen, se zaměřilo a ve veřejné dražbě za hotové peníze mezi sousedy prodalo. Za utržené peníze se pivo koupilo a také hned společně vypilo. Mnohý soused nepil pivo o posvícení, o pouti ani o svátcích, ale o sejpce pil jako holandr, a tak o řádné opice nebývalo při této příležitosti nouze a také byly hádky a mnohdy i rvačky. Též také karban slavil „orgie“, které pro mnohé přítomné měl špatné následky. Musím podotknout, že pokud vím, nikdy se nepila kořalka při obecní sejpce v našem okolí; zvláště ne ve vesnicích na levém břehu Labe, vždy jen pivo.
Dostával-li obecní slouha hodně obilí v jiných větších vesnicích v okolí kolínském, není mi známo, ale uvedu, kolik dostával slouha u nás v malé obci Kuklíře u Kolína, což se asi příliš nelišilo od ostatních větších obcí v již zmíněném okolí. Obecní slouha v Kuklířích držel jen jednoho majstra a jednoho sviňáčka a dostával za pasení dobytka ročně následující: 13 korců vrchové míry žita, (1 korec = 93,54 l), 13 zlatých vid. čísla peněz, od každého sedláka i chalupníka, 3 čtvrtce pšenice, 3 ječmene a 1 hrachu vrch. míry, 2 velké bochníky chleba. Ve žních od každého 2 snopy pšenice, žita a ječmene. O vánočních svátcích od každého výše jmenovaného 1 čtvrtci vaření (kroupy, jáhly, čočku neb hrách), 1 velkou housku takzvanou vánočku, 1 libru ryb, vařených neb smažených (1 libra = 0,453 kg). O velikonočních svátcích od každého sedláka a chalupníka 2 libry syrového masa, 1 čtvrtci mouky bílé a ošatku slepičích vajec.
Dále si slouha držel 20 kusů ovcí a každý sedlák nebo chalupník byl povinen mu vyživovat dvě ovce po celý rok, tedy i v zimní době, kdy se musí krmit suchým. Slouha byl povinen držet kance a připouštět jej k prasnicím sedláků. Za to dostával vždy od prasat po jednom odrostlejším podsvinčeti.
Slouha dostával 10 krejcarů tzv. „výhonného“, jako odměnu za vyhnání zjara na pastvu: od každého většího kusu dobytka hovězího a koňského, pak za velké prasnice, čtyři ovce byly počítány za jeden kus, drobný dobytek vepřový též, kozy nebyly počítány.
Také byl povinen držet berany, dle počtu ovcí, kteří na pastvě ovce oplodnili a za to dostával vždy od 5 kusů ovcí po jednom jehněti. Ve větších obcích byl povinen slouha držet mimo kance a berany též býka k připouštění k selským kravám. Na býka užíval takzvanou louku „býkovku“, ze které sklízel seno a otavu. Proto od připuštění býka nedostával žádný plat. Obyčejně se sypalo z jednoho kusu hovězího dobytka nebo koňského 2,5 čtvrtce žita, ovce se čítaly 4 za jeden kus, odrostlejší prasata 2 za čtvrt kusu, staré svině 2 za 1 kus dobytka. Baráčníci nesypali žádné obilí, ale platili z každého kusu 1 zl. 20 kr. šajnu.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
