Lidové pověry a představy o můrách mají v našich krajích různé podoby. Např. v okolí Nadějkova (u Tábora) se věřilo, že také matka může zavinit, že se dítě stane můrou. Překročí-li totiž při úvodu kostelní práh dříve, než má a smí, anebo ohlíží-li se kolem, když jde k oltáři, stane se dítě, s nímž k úvodu šla, můrou. Nejčastěji bývala můrou žena, muž jen výjimečně. Člověk-můra má velice tvrdé spaní, o půlnoci opouští jeho duše tělo a těká po místech více méně vzdálených. Kdyby někdo na ni v tuto dobu zavolal ihned umře.
Tak jednou jakýsi hospodář v Nadějkově měl děvečku, která se o půlnoci stávala můrou. Kdysi po půlnoci na ni domácí volal, aby šla zkontrolovat do chléva dobytek, ale za živý svět se jí nemohl dovolat a ráno ji našli mrtvou.
Na Chotěbořsku se pevně věřilo, že můra v noční čas chodí na člověka a saje z jeho prsu. Když dala matka děvčeti již z odstavenému prsu ještě pít, stalo se dítě můrou. Dále se vypráví, že můra je žena, která za to nijak nemůže, ba ani o tom neví, že je za noci můrou. V té chvíli, kdy saje, tělo této ženy leží doma bez ducha mrtvé a obživne teprve, když se můra do něho ráno vrátí. Člověk můrou pravidelně napadený těžce dýchá, jako by mu na prsou pytel ležel; ráno vstává celý malátný. Lid to vyjadřuje slovy: Můra ho moří.
V Nejděkově se věří, že můra může vniknout k člověku v podobě slámy. Jednoho místního ševce mořila můra noc, co noc. Všecek utýrán umínil si jednou, že raději ani nepůjde spát, aby se buď vyhnul tomuto moření anebo vypátral, co je ta můra zač. Jak si umínil, tak učinil. Sedl si večer na verpánek a šil. Šil hodinu, dvě, tři — nikde nic, již si myslil, že můra nepřijde. Okolo půlnoci ho již začala zmáhat dřímota, bránil se, bránil, ale podléhal jí více a více. Ucítil také, jak za ňadry ho cosi příjemně lechtá, uspává, sáhl tam a vytáhl — stéblo. Rozzloben, jednak tím lechtáním, jednak tím, že můra nejde, vyskočil, přibil stéblo na dveře a odešel spát. Té noci můra již nepřišla. Ráno se probudil a slyšel zvonit umíráčkem, říká si – komu to? Bylo to pro jeho tchyni, která do rána zemřela a prý měla i ránu v hlavě. Byla to ta můra, jež ševce dusila a on přibil na dveře její duši v stéblo proměněnou, zabil ji.
Můry se šlo i lehčeji zbavit a to tím, když jí večer něco přislíbíme s tím, aby si proto ráno přišla. Má se jí říci:
„Můro muroucí, peklo horoucí, přijď zejtra k nám, něco ti dám!“
Ona ráno skutečně přijde, a to již v podobě lidské. Postaví se u dveří a mlčky čeká. Nemáme se jí na nic vyptávat, ale dát ji věc přislíbenou. Jestliže ji dostane, nikdy už nepřijde do tohoto stavení mořit.
Místní hospodář, Ignác byl velmi trápen můrou. Když se jí stále nemohl nijak zbavit, sliboval jí: „Odejdi již, prosím tě, a přijď si ráno, pro co chceš. Dám ti všeho, čeho budeš chtít. Vezmi si třeba hrnek na mouku a žena ti přidá ještě nějaké to vejce.“ Můra odešla. A ráno přišla si jedna sousedka s hrnkem pro slíbenou mouku; obrátila se tváří ke krbu, nepromluvila ani slova, jen hrnek selce podala. Ta jí ho naplnila moukou, přidala několik vajec a žena odešla. Od těch dob hospodáře můra již nemořila.
Na místním panství, ve světnici, ve které spalo několik rodin, uviděl po půlnoci Tonda kočku, jak seskočila z jedné postele a plížila se pomalu k němu. Také ho mořívala můra a on si umínil, že si na ni počká. Vida nyní kočku, poznal, že to je jistě to můra; i vzchopil se a kočku odháněl, ale ta se ani nehnula. Tu si vzpomněl, že je dobré na můru klít; zaklel tedy tak důkladně, že kočka ihned utekla. Vícekrát můra „kočka“ nepřišla.
V té době byla zajímavá nevyrovnanost názoru na můru. Lid na ni pohlížel, jako na nevyhnutelné zlo. Přestože ji proklínal a pohoršoval se nad ní, přeci jen litoval osoby, které můrou „chodily“, protože prý musely a působilo jim to bolest. Celkově však na konci 19. století bylo již jen málo těch, kteří v můru stále věřili. Hlavně se to týkalo starší generace, která se této víry nechtěla vzdát. (Podle zpráv z roku 1908)
zdroj: archiv Antonín ViK
vyobrazení: www.pixabay.com, forest
