O masopustu na našem venkově – vyprávění z časů dávných i nedávných I. (l. p. 1893)
K masopustnímu blahobytu je na našem venkově nevyhnutelně třeba dobře vykrmeného vepře, který ostatně i mimo tuto dobu kuchyni a jídelní lístek celoročně vydatně podporuje svým tukem a uzeninou. Nezmocnil-li se ho již dříve nůž řezníkův, jehož úkol zastává obyčejně hospodář sám, stalo se to dojista na Tučný čtvrtek, aby zbylo i na ostatky ještě něco jaternic i jelit, a pro čeládku je schován objemný bachor a dorota. Škvarků i »skřivánků« jsou plné mísy, a vyškvařené sádlo bělá se v několika krajáčích. Hospodyně se jen usmívá, když toto požehnání shlédne. „Což se to bude z takových zásob vesele smažiti!“
Sotva se z ranní mše v neděli dopoledne vrátila, zajde na komoru, aby si odtud přinesla do sednice vše, čeho ku přípravám na hody ostatkové bude třeba. Na stole trůní na prostorném vále dvoje důkladné necičky „zadělávací“ — do nichž neměří se mouka po librách (513 gr.), ale hned po čtvrcích (5,81 l). V jedněch vidíme nejjemnější moukou „cajkovou“, ve druhých je hrubší mouka „bělka“, ze které se dělá pečivo pro čeládku, pro děti a vůbec pro najedení, kdežto z té lepší pro hosty a pro hospodáře na pochoutku. V hrnečku vzdouvají se již pěnící se kvasnice, vedle stojí nádoba se smetanou, jiná větší s mlékem, na talíři je připraveno máslo, jehož koblihám třeba, aby hodně pily, právě jako cukru, aby byly lahodný a kyprý, přebrány jsou tu drobné hrozinky a nakrájeny mandle do šišek určené, nakrájena na drobounko také kůra citrónová a v hrnečku je rozkvedlán žlutý obsah několika vajíček. Stojí tu také pohotově plechová kořenka s celým rozmanitým obsahem svým, jehož většina již na prášek utlučena. Připravena jsou již povidla, utřen mák, natlučeny kupy sypkého cukru, a přece hmoždíř neustále řinčí. Na menším kastrole zaděláno je nekvasené těsto na „boží milosti“, plná másla a cukru.
Z trouby zavání tučná pečeně — dnes musí se péci nadvakrát, neboť čeládka dostane porce takové, aby mohla i rodičům slušný kus zanésti. Když je všechno náležitě „vypracováno“ a promícháno, těsto pěkně zkynulo, do tvůrčího díla se šikovné ruce daly, a za nedlouho pokladeno je dlouhé prkno, přes obrubu válu položené, buclatými koblihami, tenkými šiškami a vyválenými „božími milostmi“, jež jsou všelijak ovroubkovány a vprostřed rýhovány, aby na nich bubliny nenaskakovaly.
Zatím na plotně prskají a syčí již na širokém kastrole bubliny vařícího se sádla, jež v málo okamžicích zbarví bledé tváře koblih až do ruda a nadme jejich boky k hotovému úplňku. Mastná, těžká vůně plní celou světnici, ale protože se takováhle výroba provozuje v každém domě, tak provoní celou náves.
Do oběda sice nedaleko, ale ani mladí, ani staří nebojí se, že si pokazí chuť k jídlu, dychtivě sahá každý do veliké mísy nebo do okřínu (mělká mísa, nejčastěji dřevěná), kam se usmažené pečivo masopustní ukládá, aby si pochutnal, dokud je teplé. Co takto napečeno a nasmaženo, má sloužit chtivým ústům v neděli, v pondělí a v úterý, jakožto v kulminační den ostatkový, který se skoro napořád jako svátek světí, připraví se hned dopoledne zásoby nové…
