Počátky těchto venkovských slavností můžeme vysledovat až do hluboce předkřesťanských dob, tedy do období pohanského, kdy se místo masopustu slavil ještě slunovrat. Původně šlo o svátky zvané saturnálie, což je jeden z nejradostnějších svátků římského náboženství slavený na zimní slunovrat k uctění boha Saturna. Toto božstvo mělo pro účely slavení svátku tu úlohu, že bylo patronem zemědělců, sklizně, času a jimi vydobyté hojnosti.
Masopustní oslavy vzdáleně navazují také na antické slavnosti na počest boha vína a nevázaného veselí Dionýsose, neboli Bakchuse, u nás tuto postavu nahrazuje Masopust. Slovo mjasopust je u nás doloženo ve velkomoravských pramenech z 9. století.
Oslavy vychází z lidových obyčejů, které mají v rámci celé Evropy společný základ. V jádru se jedná o typický rituál provázející konec zimy a začátek jara. Jeho obřady jsou tvořeny souborem magických plodonosných a ochranných rituálů. Lidé se při nich maskovaly za medvědy, koně, jeleny, kozly, býky a další zvířata, která symbolizovala sílu a plodnost. Obřady se vztahovaly i k zemědělským pracím a v určitém vztahu i ke kultu mrtvých předků (postavy džiadů, starců – židů). Hlavní součástí těchto obchůzek byly masopustní hry. Jejich ústřední postava – Masopust – se chlubil svou poživačností a veselou a svobodnou myslí a sváděl ostatní k nestřídmosti a nezřízeným radovánkám. Tato postava bývá někdy nazývána také Bakchus či Bachus, což je však spíše projevem renesanční vzdělanosti studentů než důsledkem návaznosti na starověké bakchanálie.
V Čechách pochází zřejmě nejstarší zmínka o masopustu z druhé poloviny 13. století od Vlacha Henrica de Isernia, který působil ve službách Přemysla Otakara II. Zmiňuje se, že poslední tři dny masopustu propuká všude bujné veselí, které bylo poněkud hlučnější a rozpustilejší než dnes. Každý si hleděl masopustních kratochvílí, jak uměl, neboť „masopust míti jednomu každému jest libé a rozkošné“. Veselil se bohatý i chudý, pán i slouha, mistr i tovaryš. Nadělali si maškary: chlupaté, medvědí, vlčí, vepřové, kozí, psí a muži se oblékali v roucha ženská a ženy zase v roucha mužská. Tváře si zčernili sazemi, kolomazí a smolou. Každý jedl masopustní šišky a koblížky, vesel popíjel, zpíval a také si zatančil při muzice pištců a hudců. Vždyť i čeští králové v tu dobu strojili nákladné kvasy masopustní a pozvavše nejen pány, ale i měšťany a hodovali s nimi. Masopust u starých Čechů končil „hrou s Bacchusem“ při níž byl Bacchus s komickou vážností souzen před soudem a ježto se natropil mnoha nešlechetností, byl také odsouzen a někde vhozen do kašny.
Od 15. století už má masopust podobu světských lidových oslav. V rámci liturgického roku, spadají tyto dny mezi dvěma nejvýznamnějšími křesťanskými svátky do tzv. 1. mezidobí., které v rámci křesťanského ritu neukládá věřícím žádné zvláštní úkony. Tohoto volného prostoru ve společenském i duchovním životě vesnického lidu se tak ujímá světská kultura a zaplňuje ho svatbami, tancovačkami, hostinami a masopustním veselím. Církev většinu těchto radovánek nepřijala a masopust, na rozdíl od jiných původně světských svátků, nikdy nezahrnula do liturgického roku. I přes to však byly tyto každoroční výstřelky obvykle tolerovány, pokud ovšem nepřekročily únosnou mez.
Z masopustních veselostí, tanců a přestrojování se v polovině 18. století vyvinuly podle cizího vzoru zvláštní masopustní zábavy – reduty/redouty a merendy. První v Čechách se konala roku 1752 v pražském pivovaru „U Klepotu“. Reduty byly původně určeny jen šlechticům, úředníkům, důstojníkům a dalším vznešenějším pánům. Z Plzně máme záznamy, že takovéto taneční zábavy byly nazývány besedy, nebo také assemblée konané v divadle, které bylo této příležitosti vždy přizpůsobeno.
Od 19. století se rozvinuly i další formy městských masopustních zábav. Při národních besedách předváděli měšťané a měšťanky, oblečeni do lidových krojů, různé lidové obyčeje. Pořádaly se bály a plesy, okázalejší než venkovské tancovačky, jejich součástí vždy byla nezbytná tombola či dražba. Ženy si pořádaly tzv. zástěrkové bály, kdy byla zábava zcela v jejich rukách a samy si při nich braly muže k tanci. Velké oblibě se dodnes těší sokolské masopustní šibřinky – zábavy v maskách s tématickým zaměřením.
zdroj: archiv Antonín ViK, kniha Český lid: Karel Pejml, zakrasnejsivimperk.cz
vyobrazení: Josef Hodek (1856, Hořehledy - 1927, Hořehledy), Masopustní průvod v Hořehledech na Plzeňsku, 1895
Masopustní lidové maškary v průvodu pražských Židů r. 1741 na počest narození císaře Josefa II.
