Koledou se obecně otevírá veselý čas Vánoc.
Historie vánočních koled sahá do 13. století, podle legendy je autorem první koledy svatý František z Assisi (1181–1226). U nás byla první koledou: "Vele, vele, stojí dubec uprostřed dvora", která byla součástí spisu Štědrý večer, který sepsal mnich Jan z Holešova (1366-1436) a byl to vůbec první spis, který se zabýval vánočními zvyky, obyčeji a koledováním. Ve stejné době také vznikla koleda Narodil se Kristus Pán, kterou si snad měli zpívat i Husiti.
Jan z Holešova popisoval církevní koledování, respektive kalendování: kněží a žáci, během Štědrého večera a oktávu Narození Páně chodili v bílých komžích a zpěvem latinských písní ohlašovali narození Krista, vykuřovali kadidlem domy na ochranu před zlými silami, nosili hořící svíce a obraz narozeného Krista – snad Jezulátko v jesličkách. Koledy se hrály na trzích, v hostincích, v chalupách, ale i v klášterech a v domech bohatých měšťanů. Koledy měly přinést štěstí a blahobyt do každého stavení. Z dochovaných záznamů se dočteme, že v XV. až XVII. století chodily po koledě nejen děti, ale i také dospělejší pacholata, studenti, žáci, pro které bylo koledování důležitým zdrojem obživy. O vánoční koledě nosili s sebou „děťátko“. O koledě na Tři krále chodívali s „hvězdou“.
Na koledu chodili po domech s přáním a pro výplatu i obecní zaměstnanci, hlavně pastýři jejichž vytrubování nedílně patří k české vánoční koledě. Pastýř ovládal pastýřskou troubu nebo i běžnou trubku ke svolávání dobytka do stáda na obecní pastvě. O Vánocích vytruboval bohatší melodii, kterou vyhrával každému hospodáři, pro něhož pásl. Vedle melodických nástrojů se ke koledě užívaly i speciální nástroje rytmické, kterými se podtrhával skandovaný text koledy. Byl to tzv. bukál, bukač nebo fanfrnoch. Nástroj vyrobený z hliněného džbánu. Nahoře se potáhl kůží a uprostřed plochy se protáhl svazek žíní. Za něj se navlhčenou rukou popotahovalo a vyloudil se tak bručivý zvuk, odtud i název nástroje.
Koledníci mívali v rukou i malé kolední jesličky nebo kolední proutky, známé ze středních Čech a Českomoravské vysočiny. Jsou to ozdobené trnkové proutky, s nimiž koledníci chodili dům od domu s veršovaným přáním dobré úrody lnu. Ve Slezsku zase děti roznášely štěstí, štěstíčko – sčsetí – malou jedlovou větvičku přizdobenou papírovou kytkou. Obvykle je známým a příbuzným roznášela děvčata.
V minulosti se v řadě míst konaly různé jesličkové hry, malá divadelní představení, mající původ ve středověkých žákovských představeních, kde v jednoduchém ztvárnění vystupovali se Svatou rodinou andělé a pastýři s řadou scének a postaviček, které máme dosud v podvědomí z dějů barokních pastorel. Těmito výstupy se protkával jinak poklidný čas Vánoc.
Ještě před 150 lety se na českých a moravských vesnicích koledovalo s takovou intenzitou, že se s obchůzkami začalo na Štědrý den a končilo se až na Tři krále. Nejvíce se koledovalo na svátek sv. Štěpána o druhém svátku vánočním a na Tři krále. Ke konci 19. století se začala tradice koledování proměňovat a stala se příležitostí chudší části obyvatelstva k žebrání od majetnějších sousedů a koledou si tak chudé rodiny mohly zabezpečit živobytí na několik následujících zimních týdnů. Většinou se jim to snad podařilo, protože obdarovat koledníky bylo věcí cti, takže každy jim dal do pytle alespoň pár jablíček. Po druhé světové válce se koledovalo již jen sporadicky a termín koleda nabyl během Vánoc svého původního významu, tedy písně oslavující velkou křesťanskou událost.
Nejstarší záznamy o vánoční hudbě najdeme v takzvaných Mariánských chválách, pocházejí z 11. až 12. století. Za přední české autory vánočních písní jsou považováni Adam Václav Michna z Otradovic (1600–1676) a Jakub Jan Ryba (1765–1815). Nejznámější koledou Adama Václava Michny je píseň: Chtíc, aby spal. Od skladatele Jakuba Jana Ryby je nejznámější Česká mše Hej mistře, vstaň bystře, která je oblíbená nejen u nás, ale i v Rakousku a dalších zemích světa.
zdroj: archiv Antonín ViK a Jiřina Langhammerová – Čtvero ročních období v lidové tradici
vyobrazení: pohlednice: Václav Klimánek
