Na Boží hod velikonoční byla slavná neděle. Cesty a cestičky z dědin do města se netrhly. Kdekdo spěchal do kostela na slavnou bohoslužbu, nikdo nezůstal doma. Stačilo trochu úsměvů slunce a trochu tepla a již země rozkvétala do krásy, jaké nikde není. Vysoko ve vzduchu zpíval skřivánek, mladá a svěží zeleň barvila louky, meze a z každé té nepatrné travičky dýchala bohatýrská sláva Velikonoc. A přece nebylo tomu tak dávno a vše bylo zimou tvrdě zkoušeno, nebylo téměř života a byl-li jde jaký, pak to bylo jen bídné živoření, ale přišlo Vzkříšení, které zvítězilo nad smrtí a daleko široko rozválo vonné květy víry a naděje do budoucna. Příroda omládlá slibuje a člověk ten její slavnostní příslib přijímá. Časy se mění a s nimi i lidé, ale příroda zůstává svou a nemění se.
Toho dne světil kněz velikonoční pokrmy: beránka, chléb, bochánky, mazance, víno, vejce. Byla to sláva o tom Božím hodě Velikonočním u nás na Bechyňsku, kdy světily se mazance a vejce na hlavním oltáři. Ještě dnes si na to dobře pamatuji, jako by to bylo včera, a přece tomu je již drahně let – skoro půl století (l.p. 1840). Vidím v duchu naše mladé hospodyňky a vyšňořené dcerky ze statků a ze mlýnů v národním kroji, v pěkných špenzrech vyšívaných a pestrých živůtkách, krátkých sukénkách, širokými pentlemi lemovaných, v bílých punčoškách a lesklých střevíčkách, v plenách, šátečkách jemných na hlavách, jak pospíchají z domu na „hrubou“ mši svatou.
