O velikonočním týdnu na našem venkově – Boží hod velikonoční - vyprávění z časů dávných a nedávných V. (l.p. 1893)
Pohleďme nyní blíže, jaké stopy dávných časů v našich Velikonocích zůstaly a jakým pověrám věřili staří hospodáři a naše prababičky. Na Boží hod velikonoční spěchá do kostela každý, kdo jen může. Cesta ke chrámu bývala plná veselí – hoši a děvčata se mezi sebou předháněli v běhu, věříce, že kdo dorazí první, bude po celý rok hbitý a svěží. V sakristii se pak vrší hromady pletených mazanců, dozlatova pečených beránků a malovaných vajec. Tyto dary po mši kněz slavnostně světí, aby si je rodiny odnesly domů k obřadnímu stolování.
Církevní svěcení pokrmů má hluboký historický kořen: v dřívějších dobách se věřící během přísného půstu zříkali nejen masa, ale i mléka a vajec. Když se pak k těmto potravinám o Velikonocích vraceli, církev je žehnala jako vše, co slouží k obživě člověka. Památkou na prastaré rituály je i podělení hospodářství – kousek svěceného mazance dostával i dobytek, zejména krávy, aby se v létě nezatoulaly na pastvě a dávaly hojnost mléka. Ani zbytky z hostiny nepřišly nazmar; skořápky ze svěcených vajec a kosti z beránka se s úctou zahrabávaly do země v zahradě či na poli. Byl to tichý pozůstatek dávných obětí přinášených zemi, aby byla plodná a laskavá ke všemu živému.
Po návratu z kostela, někdy hned v síni a jindy až u svátečního stolu, přistoupil hospodář k důležitému obřadu: rozkrojil jedno z posvěcených vajec (často to, které bylo vařeno v magický Velký pátek) na tolik dílků, kolik bylo členů domácnosti. Každý pak svůj kousek vestoje a v tichosti pozřel. Věřilo se, že toto společné jídlo vytváří neviditelné pouto – kdyby kdokoli z rodiny během roku zabloudil v hlubokých lesích nebo na neznámých cestách, stačilo si vzpomenout, s kým toto vejce sdílel, a pravá cesta se mu okamžitě vyjevila.
Zvláštní rituál provázel i pojídání holouběte, jehož krví se na Zelený čtvrtek kropilo zrní pro ptactvo. Hospodář s hospodyní ho jedli společně, přičemž dbali, aby kostra (sanice) zůstala vcelku. Nakonec ji oba uchopili a naráz trhli – komu zůstal v ruce větší kus, tomu sudičky přisoudily delší život. Kromě mazanců se v mnoha krajích peklo i jiné typické jídlo: velikonoční svítek neboli nádivka. Do těsta se přidávalo co nejvíce vajec jako symbolu nového života, uzené maso a hrsti čerstvých bylinek – pažitky, petržele a mladých kopřiv, které měly do těla přenést jarní sílu země. Tato nádivka se pekla na velkých pekáčích a krájela na syté kusy, které provoněly celé stavení.
Nejvlastnějším symbolem velikonočních dnů jsou červená vajíčka neboli kraslice. Bez nich by Velikonoce nebyly Velikonocemi ani tam, kde by všechny ostatní zvyky upadly v zapomnění. Jméno „kraslice“ se původně nepochybně vztahovalo k barvě těchto vajec, neboť slovo krásný znamenalo červený. Příprava kraslic je zvykem prastarým. Velikonoční vejce je právem pokládáno za symbol obrození veškeré přírody a jejích plodivých sil, za utajený obraz nového života. Neboť jako ve vejci dříme nový živočich, tak i v celé zemi, když se s ní na jaře slunce snoubí, čeká na své probuzení veškerá říše rostlinstva i živočišstva.
Vedle červených vajíček nalezneme na venkově také vejce rozmanitých jiných barev. K barvení se užívá velmi jednoduchých prostředků: cibulových slupek, kůry stromů (například jabloně či švestky) nebo výhonků zeleného osení. Jednotlivé kusy pak lidé zdobí jemnými vzory, a to buď na již obarvený podklad vyškrabáváním, nebo před barvením pomocí rozpuštěného vosku. Takto vyzdobené exempláře se dávají darem a obdarovaní je po celý rok opatrovají ve skříních, což dokládá, jak vysoko si jich cení. Odpoledne se pak na návsi rozproudí čilý život. Chasa již od hospodyně dostala vajíčka, která jí podle zvyku náležejí – děvečkám jich patří tolik, kolik ten den slepice snesly. Nyní o ně soupeří v rozmanitých hrách. Nejobvyklejší je ‚ťukání‘, při němž vyhrává ten, kdo prorazí skořápku protivníkovy kraslice. Odrostlí hoši se zase snaží do ležících vajec z vyměřené vzdálenosti zarazit krejcar. Velmi oblíbené je také koulení kraslic: vajíčka se spouštějí po nakloněné rovině a vyhrává ten, komu se podaří narazit do cizího vejce. Že se hráči leckdy neobejdou bez drobných hádek, si lze snadno domyslet. Přeje-li někomu štěstí až příliš, hned bývá obviňován z nekalých triků. Vznikají skupinky, vzduchem létají výčitky a teprve návrh k nové hře dokáže rozvaděné druhy opět udobřit.
zdroj: archiv Antonín ViK a spol., 1893
vyobrazení: pohlednice
