Poutavé vyprávění Františka Košáka, který v něm popsal poslední dny lidského bytí se všemi pověrami a obyčeji, které je provázely. (L.P. 1899, text je ponechán původní)
Když u stavení uslyší „plakat“ sýčka, je to znamení, že někdo ze stavení toho brzo umře. Také když v noci něco spadne a nerozbije se to, nebo když rozvěšené pleny spadají do rána na zem, je to· znamením blízké smrti v domě. Když pes u domu vyje, někdo brzo zemře. Zakokrhá-li na dvoře černá slepice, tu jistě někdo z domácích brzo umře. V stavení jednom v Mirošově ležel těžce nemocný. Pod okny světnice, ve které byl nemocný, byly kůlny a na ty po několik dní vyskakovala černá sousedova slepice, nahlédla do sednice a třikrát zakokrhala. Pojednou návštěvy její přestaly, nepřišla po tři dny, a třetího nemocný zemřel. — Když jabloň po druhé kvete, mrou mladí lidé. Když myrta za okny kvete, někdo svobodný z rodiny zemře.
K těžce nemocnému volán jest kněz, aby přišel s Pánem Bohem. Když přichází do vesnice, dává se na zvonici znamení zvonkem a lid se schází za knězem do stavení, ve kterém je nemocný, aby se tu za něho modlil. Při udělování posledního pomazání modlí se všichni Otče náš a Zdrávas Maria; měníce konec Zdrávasu říkají: Svatá Maria, Matičko Boží, pros za něj a za nás hříšné, nevíme hodinku smrti naší. Amen. — Když kněz odejde, dávají pozor na kouř ze zhasnuté svíce na stole stojící, jde-li kouř ke dveřím, nemocný brzo umře, jde-li ke stropu, uzdraví se. Komu se po odejití kněze udělá hůř, ten prý se uzdraví, komu se udělá lépe, zemře prý. Byl-li zaopatřován otec nebo matka, tu po zaopatření přistupují k lůžku všichni členové rodiny a nemocný dává jim požehnání.
Známkou blížící se smrti jest, že nemocný sahá po peřině, říkají „už se hledá“, nebo také „se vonipuje“, t.j. škrábe se po obličeji. Také takovému nemocnému začíná špičatěti nos. Kdo když mu byl podán někde chléb, aby si ukrojil, nakrojí a nedokrojí, ten těžce umírá. Nemůže-li umírající skonati, má-li „těžkou smrt“, modlí se, aby mu Bůh to trápení zkrátil, a složí ho z lůžka na slámu. Nejlépe prý skoná, když položí se na slámu ovesnou. Také když má nemocný těžkou smrt, někde ho obnášejí. To neumí každý, obyčejně bývá ve vesnici nějaká žena, která zná různé ty modlitby při obnášení. Obchází s hořící hromničkou třikráte nemocného a po každém obejití dává mu svíci do pravé ruky na prsou položené. Dospělé jen zřídka dávají obnášeti, za to malé dítky obnášejí skoro všechny, prý místo zaopatření.
Smrt přichází dveřmi. Lid představuje si ji jako kostru s kosou v ruce. Každý člověk má na nebi svoji hvězdičku, jak ona zhasne, musí ten, jemuž náležela, umříti. Jakmile nemocný ducha vypustí, ihned někdo z přítomných otevírá okno, aby duše volně mohla odejiti. Duše sama dává vzdáleným příbuzným znamení, že tělo opustila. Tři bratři přijeli na pohřeb matky a vypravovali, jaké měli znamení v tu chvíli, kdy matka zemřela. Jednomu na kytaře zazvučely struny, u druhého někdo holí na okno udeřil, a venku nebyl nikdo, když vyběhli. U třetího ve světnici jako by někdo na stůl plácl. Má-li mrtvý otevřené oči, zavírá mu je a zatlačuje obyčejně nejstarší člen rodiny, aby mrtvý nikoho z domácích nevykoukal. Oči má zatlačit aspoň někdo z příbuzenstva. Udělá-li to někdo cizí, zase se otevřou. Když mrtvý oči otevře, kdo k němu první přijde se podívat, ten prý do roka umře. Jak nemocný duši vypustí, běží někdo z domácích dát zvonit hodinku. Zvoník, když zemřela žena, podtrhuje dvakrát, zemřel-li muž, třikrát. Když mezi zvoněním hodinky na věži bijou hodiny, zase brzo někdo umře. Zemřel-li hospodář, který měl včeličky, z domácích někdo běží jim to oznámit, aby samy také nepomřely.
Nebožtík se, co možno hned umyje vlažnou vodou a obleče. Dospělému oblékají ty šaty, které za živa nejraději nosil. Vdané ženy oblékají nejvíce do šatů černých, svobodné dívky do bílých. Malé děti oblékají do bílého rubáše. Dříve se šívaly i pro dospělé rubáše, nyní jen velmi chudým lidem. Rubáš nesmí býti šit zadním stehem, jen předním, jinak by mrtvý neměl v hrobě pokoje; také se nesmí při šití dělat žádné uzlíky, sice by mrtvého v hrobě tlačily. Aby nezůstala ústa mrtvému otevřena, podvážou mu bradu šátkem. Také ruce na prsa křížem položené se svazují a svázané nechávají, než ztuhnou. Potom se rozvážou a obtočí růžencem a do pravé ruky vloží se malý křížek. Když při oblékání mrtvola jest již tuhá a údy ztěžka se ohýbají, tu má se pojmenovat ta mrtvola křestním jménem a požádat, aby ten, který úd ohnul, a hned tělo povolí. Dokud mrtvého umývají a oblékají, ti kdož tak činí, obyčejně starší lidé, potichu se modlí a uctivě k mrtvole se chovají. Ostatní úctu zachovávají a tiše se chovají. Po umytí a oblečení položí se mrtvola na prkno nebo na lavici. Hned zavolá se truhlář, aby si vzal míru na rakev. Dá-li někdo něco ze svých věcí, které na těle nosil mrtvole do rakve, musí do roka umříti. V některých vesnicích dávají vdaným na hlavu šátek, svobodným dává se všude myrtový věneček na hlavu a kytička do ruky. Náušnice a prsteny se mrtvým stahují. Co zbude po zemřelém, rozdělí se přátelům a známým, ale to vytrvá jen tak dlouho, dokud mrtvý v hrobě neshnije. Na večer v domě, kde je mrtvola, jak je po klekání, musí býti úplné ticho, aby měl mrtvý pokoj.
Obyčejně hned druhého dne ráno přináší truhlář rakev a mrtvola hned do ní se položí. Dříve bývaly rakve pro děti a svobodné modře natřené, ženatí měli rakve černé. Nyní jsou skoro u všech bílé. Na víku rakve je kříž, dříve bývaly rakve pomalovány a v rohou bývaly hlavičky andělíčků, i kříž byl malovaný, nyní obyčejně je papírový nebo plechový žlutý. Do rakve pod mrtvolu dá se něco hoblovaček, pod hlavu polštář hoblovačkami nebo senem vycpaný. Dá-li se mrtvému pod hlavu polštář peřím vycpaný, a je-li mrtvý pochován, nebude v té krajině rok pršet. Stalo se v Hrádku. Mlynářka dala muži peřinu do rakve pod hlavu. Když dlouho nepršelo, lid se sešel a již chtěli vykopat mrtvolu; muselo jim v tom býti zabráněno.
Druhého dne také přicházejí sousedé a sousedky mrtvého navštívit a za duši jeho se pomodlit. Do rakve malým i velkým přinášívají obrázky svatých. Zemřela-li svobodná dívka, kladou jí do rakve kvetoucí růže, někdy i věnec kolem celé rakve uvnitř položí. Blíže rakve bývá talířek se svěcenou vodou, kdo přijde navštívit nebožtíka, pokropí ho, pokřižuje se a poklekne k modlitbě. Kdo se přijde podívat na mrtvého a bojí se, aby se mu neukazoval, má mu políbiti palec na levé noze. Nikdo se nemá příliš k rakvi blížiti, zvláště když pláče, aby snad slza na zemřelého neukápla, neboť by ho pálila a tlačila v hrobě. Nečekají-li ještě někoho z příbuzenstva, zavřou rakev hned druhého dne. Kdo přijde, kropí rakev a znamená ji třemi křížky. V hlavách na rakvi hoří světlo, lampička olejová, v nohou je talířek se svěcenou vodou.
Třetího dne je pohřeb, obyčejně dopoledne po mši svaté. Po mši svaté dává se na světlo a na modlení za mrtvého a „za ten celý rod“. Připadne-li třetí den na neděli, bývá pohřeb odpoledne po požehnání. Nyní však množí se obyčej odpoledních pohřbů i ve všední dny. Mše svatá tu bývá až čtvrtého dne. Malé dítky a chudí mají jen „vejkrop“. Rakvičku s malým dítkem obyčejně rodičové sami v náručí do kostela a odtud na hřbitov donesou. Rakev s mrtvolou dospělého vynáší se ze světnice do domu, t.j. předsíně. Staví se tu na lavici nebo na rozestavené židle. Na rakev dává se hořící svíce, někdy i talířek se svěcenou vodou.
Když jde kněz vykropit mrtvolu, zvoní na věži „prepus“. Když přijde kněz, rozestaví se všichni kolem rakve a někdo z příbuzných podá knězi hořící svíci. Mezi vykropováním dávají přátelé pozor, jak vystupuje kouř ze svíčky na rakvi postavené: jde-li pěkně nahoru, přijde duše mrtvého do nebe, táhne-li se kouř k zemi a jen kmitavě vystupuje, to prý znamením, že duše zemřelého bude na věky zavržena. Duše při výkropu jest v těle a vychází prý, až když kněz naposled rakev pokropí a řekne Amen. Do té doby mrtvý všechno slyší, co se kolem něho mluví, a ví, co se v domě děje, jenom mluvit nemůže. Po vykropení se mrtvola nadzdvihne a vynese z domu na připravené máry. Nebožtík se většinou nosí, jen je-li špatné počasí, vezou ji. Na máry prostírá se bílý ubrus nebo prostěradlo. Nyní mají spolky černý příkrov, kterým se i rakev přikrývá, zvlášť není-li pěkná.
Byl-li mrtvý mládenec, tedy ho z domu vyzdvihnou a kousek cesty nesou panny, před hřbitovem ho zase vezmou а k hrobu donesou. Dívku svobodnou nesou mládenci. Zemřela-li šestinedělka, vyzdvihnou ji z domu a ke hrobu donesou ženy; ženaté nosívají starší sousedé. Pohřby svobodných strojí se slavně. Sejdou se panny, družičky a mládenci někdy z celé osady. Třeba zemřel starý člověk, byl-li svobodný, přece má mládence a panny na pohřbu. Za panny chodí velká děvčata oblečená v černé šaty, za družičky malé dívky bíle oblečeny. Dříve chodívaly panny na pohřeb oblečené v bílou sukni a černý živůtek anebo v šaty růžové. Panny mají na hlavách myrtové věnečky. Mládenci, pokud možno jsou černě oblečeni, mají bílé šerpy organtinové a na kabátě připjatou větévku myrty. Myrta je dvojí: pohřební a svatební. Kdo chce si myrtu zachovati musí dáti pozor, aby nedal na pohřeb proutky z myrty svatební; kdyby to učinil, uschla by mu. Před pohřbem nese některý hoch, obyčejně z příbuzenstva, kříž s černou nebo bílou pentlí, dle toho, byl-li zemřelý ženatý nebo svobodný. Za ním jdou děti pak družičky a panny v řadách a mládenci, byl-li zemřelý svobodný, poté nesou mrtvolu na márách, za ní příbuzní a celé sousedstvo. Je-li kostel v jiné osadě, tu zastavuje se průvod na konci vesnice u kříže nebo sochy nějaké, a tu modlí se všichni za duši zemřelého třikrát Otče náš a Zdrávas Maria. Průvod pak ubírá se dále ke hřbitovu, ač již seřidlý, poněvadž někteří pomodlivše se na konci osady za zemřelého se vracejí domů.
Na hřbitově nese se mrtvola obyčejně přímo ke hrobu. Když se pochovává do hrobu starého, ve kterém už někdo byl pochován, tu sbírají se kosti a svážou do bílého šátku a dávají buď do koutka ve hrobě nebo na rakev nově pochovaného. Po požehnání mrtvoly spustí obyčejně čtyři členové rodiny, nebo dobří sousedé mrtvolu do hrobu. Hned potom vystoupí některý starší příbuzný nebo starší soused a obrátiv se k shromážděným u hrobu jménem zemřelého odprošuje všechny: „Jestli vám nebožtík za živa, v čem ublížil, prosím vás pro Pána Boha, pro Panenku Marii, pro všecky svátý, kdybyste mu odpustili ponejprv, po druhé a po třetí.“ Všichni odpovídají: „Odpusť mu Pán Bůh“ a házejí tři hrstky hlíny na rakev zemřelého s přáním: „Budiž ti země lehká“ neb „Odpočinutí lehké dej mu, Pane!“ Byl-li pohřeb svobodného, házejí mládenci a panny do hrohu své stuhy a věnečky.
Ze hřbitova odcházejí příbuzní, mládenci a družičky do domu zemřelého, kde bývají častováni kávou, koláči, pivem a chlebem. Zemřel-li svobodný, jde se s hudbou, která často při pohřbu bývá, do hospody a tam se tančí.
Mluví-li se po pohřbu o zemřelém, přidává se: Odpusť mu Pán Bůh, nebo: Už je tam na pravdě Boží, nebo: Už ho hlava nebolí, nebo: Už je na pravdě a my jsme tu na křivdě. Na hřbitově musí prý mrtvý tak dlouho hlídati, až zas jiný tam je pochován. V Chýlících pod sv. Jakubem u silnice z Rokycan do Mirošova oral sedlák na poli. Před polednem uviděl, jak malé dítko vylezlo na hřbitovní zeď a běhalo po ní kolem dokola hřbitova. Bylo v rubášku. Když začali v Mirošově zvonit poledne, seskočilo na hřbitov, běželo k jednomu hrobečku a v něm se ztratilo. Někdy nemají mrtví v hrobě pokoj a zjevují se příbuzným a známým. Jednomu valcíři v Hrádku umřela žena. V noci po pohřbu zbudil valcíře nějaký šramot. Do světnice vstoupila jeho žena, strhla ho z postele a nabila mu. Ráno byl plný modřin. Tak se dělo po několik nocí. Šel na radu k moudrým lidem, a ti mu poradili, aby se zeptal: Dobrý duchu, co ode mne žádáš? a udělat kříž. Valcíř poslechl a dle rady se příští noci zachoval. Žena opět se mu ukázala a když se jí tázal, řekla mu zaplácavši na ruce: Šestadvacet! a nebila ho. Nevěda si rady šel se opět poptati. Kdosi mu poradil, aby dal za ženu po okolních farách sloužiti 26 mší, že jí bude pomoženo a jemu také. On tak udělal a měl prý pokoj.
Hrob zemřelého, když se slehne, dá se upraviti a okrášlí květinami. Na hrobě nesmí se ničeho trhati, neboť mrtvý si o půlnoci proto přijde. Kdo přivoní ke květině na hrobě kvetoucí, ztratí čich. Po zemřelém nosí se smutek a po rodičích celý rok. Památka po zemřelém trvá stále. Vzpomíná se na něho v denních modlitbách, a ve výroční den úmrtí nebo v den jeho svátku dává se na mši svatou za pokoj jeho duše nebo na modlení.
Když umře matka po malém, chodí ho po šest neděl v noci převinovat. Matky, kterým zemřelo dítko, nejídají ovoce, jahody a třešně až do Vršíčkové Panny Marie (do svátku navštívení Panny Marie), první neděli v červenci, kdy v kostelíku na vršíčku u Rokycan koná se pouť, ke které schází se mnoho lidí z celého okolí. Na ten den Maria Panna poděluje prý dítky v nebi ovocem, a která matka ovoce do svátku toho jedla, té dítky zemřelé ničeho prý nedostanou.
Je-li někdo lakomý, říkají, že se mu nedostane země na hrob. Když je veliký vítr, říká se, že někdo se oběsil. Nalezne-li někdo oběšence, má mu dáti tři pohlavky, aby prý nestrašil. Sebevrah bývá pochován na hřbitově v koutě. Bludičky jsou duše nekřtěňátek. Když dva najednou něco řeknou, vysvobodí dušičku z očistce. Když dvéře vrzají, nemají duše v očistci pokoje. Má-li někdo na těle modřinu, říkají: to tě umrlec štíp. Kdo v noci procitne a nemůže usnouti, ať se modlí za dušičky v očistci, neboť ony to jsou, jež mu spáti nedají.
autor: František Košák (1870, Praha – 1932, Praha), katolický kněz, katecheta, redaktor. Psal pod pseudonymem Franko a Vreson.
zdroj: časopis Český lid, 1899
vyobrazení: Adolf Liebscher (1857 - 1919)
