V mnohých vesnicích se ještě konávalo po celý oktáv modlení, aby Pán Bůh dědinu chránil od ohně. Jaké důvěře se u Hanáků těšil jejich Floriánek vyznívá z tohoto vypravování:
„Svaté Frolejánek je patronem naši dědině Lazec o Ončova a je také v kaple na voltářním vobraze. Jož je tóze moc let, ale ešče só ževi pamětnice, co o nás tóze hořelo ve žně. Ledi vázale ve Střibře (to je malé vrch), vohlidle se, a celá dědina stála v plameňo. Všeci běžele a nemuhle to nijak ohaset, tak tóze prosele svatyho Frolejánka, abe jim pomuhl a oďále sleb, že na den svatyho Frolejánka nikdá nebodó topit a voheň na ráno přestal.
Ešče včel to nekeři ledi držijó, ale všeci jož ne, za starších času nesměl ani žádné světlo rožit, serko zapálet a chlapi nesměle kóřet. To be jim pan rechtář bel dal. Hospodeně deň před tém navařele, v chlebné pece napekle vdolku a te jidla do té chlebné pece potom zavřele a vono to ešče belo na drohé deň teply. Ledi nebele za stara tak háklevi, jedle, co belo.
Děvčata take chtěle nějak octit sv. Frolejánka; chodile po dědině po pantlich, ale každá na svým konco, na horním a na dolním, protože na každým konco za dědino je pěkné kamené křéž a každý si strojile svůj a voboje ho chtěle mět pěknéši. Na lokách natrhale kohótku a žebřéčko v zahrádce barvinko, chlapce přenesle z bahna plesek, a z teho všeckyho napletle věnců na kaplečko. Jak belo na drohé deň po mše sv., začalo zbiháni se strojením křéžu.
Po poledňo se všeci zešle v kaple staré, pan rechtor s dětma dvá a dvá, a modlele se sněma ruženec, v zado šle ledi a zpívale: „Mučenníku Boží, svátý Floriáne.“ To se šlo po dědině néprv k jednemo křéžo, tam pan rechtor klekle na stolečko, bilo šatko překretó a předřikávale letanio a pak se modlele za vochrano proti vohňo; o drohyho zas to takový belo. Tak ten deň sme svatyho Frolejánka pěkně voslavile.“
kniha: Rok na Hané, 1906, napsal Jan Vyhlídal
