Byla ženou větru, které se říkalo Meluzina či Větrnice. Slovanský lid si ji představoval jako bílou paní s rozpuštěnými vlasy a bosýma nohama. Místy je pojmenovali i „matkou větrů“ a připisovalo se jí hučení větru. Když vítr silně fučí, říká lid, že Meluzina pláče a sype jí mouku i sůl za okno, někde postaví hospodyně plnou mísu nebo ošatku mouky na okno nebo na kůl u plotu. Vyfouká-li vítr mouku, přijala prý Větrnice oběť (větrům se všeobecně pro uklidnění obětovala mouka). V okolí Ještědu házeli Meluzíně krupici do povětří se slovy: „Tu máš, bohyně! – tu máš na kaši – pro své děti.“ Někde věří, že Meluzína naříká hladem, a proto ji sypou mouku vikýřem.
O štědrém večeru naši předci nezapomínali na živly: hospodář metal do vzduchu hrst mouky jakožto oběť pro Meluzínu, která se vichřicí ohlašovala a s dětmi, svými dušemi, které má pod ochranou – kvílela.
- Tam, kde o štědrém večeru jedli hrách, vzal hospodář čtyři zrnka z mísy. Jedno hodil na stranu východní, druhé na stranu západní, třetí na severní a čtvrté na jižní, aby zlé větry netrápily a Meluzína neskučela.
- Jinde vzal hospodář o svatvečeru tři lžíce jídla a hodil je do kouta se slovy: „Zde jest podíl Meluzíně, aby Meluzína neskučela."
- Na některých místech házejí doposud mouku nebo chlebové drobečky oknem, aby neškodil vítr domu.
- Ozývá-li se v krbu, házejí do ohně jablka a ořechy, aby se nasytila.
- Při prudkém větru vynáší hospodyně na práh díži, pometlo a hřeblo, aby Větřice nepoškodila stavení.
- Fičí-li pronikavý vítr, jest očekávati déšť a kroupy, není v tu dobu radno vynášet „páperky“, sice by se nedržely husy doma.
