(V roce 1884 sepsala pohádku Sofie Podlipská, sestra Karoliny Světlé)
V jednom starém zámku uprostřed lesů v horách seděly tři děti ve vysoké klenuté jizbě a velmi se bály. Jakýž div, že se bály? Bylo pozdě na podzim a vítr hučel a skučel venku, že bylo hrůza poslouchat to dopuštění.
Ty děti se jmenovaly Anežka, Márinka a Hugo. Bydlely v tom zámku se stařičkou tetičkou a rovněž tak starou klíčnicí. Jejich rodiče prodlévali tuto zimu v Itálii. Tetička slíbila, že si vezme děti na ten čas s radostí k sobě. Děti byly tomu zpočátku rády, bývaly tam s rodiči často o prázdninách. Když k tetičce přišly v průvodu rodičů, také se jim tam velmi líbilo. Bylo ještě krásné počasí, avšak to přešlo. Rodiče byli vzdáleni, byly plískanice, později padal sníh, dny byly krátké, vyhlídka do hor, za jasných dnů rozkošná, byla stále zamlžena. Bylo smutno a pusto vůkol, a posléze se dokonce rozzuřila vichřice, že děti nikdy nic podobného neviděly a neslyšely.
V jizbě, kde seděly, byla velká zelená kachlová kamna a vedle komín, do něhož se mohlo dvířkami vejít. Ten komín byl prostorný, jako nějaký pokojíček.
Tam to řádilo, jako by tam sto běsů besedovalo, a vítr házel dvířky, jako by se někdo do jizby dobýval. „Co to?" tázal se Hugo. „Vítr, neboj se," těšily ho sestry. Samy bály se však rovněž jako on. Anežka vstala, pootevřela dveře do tetičina pokoje a chtěla poprosit, aby si tetička sedla k nim, aby nebyly tak samy. Viděla však tetičku klečící na klekátku v modlitby zabránu a nechtěla ji vyrušit. Zavřela dveře zase si sedla k sestře a k bratříčkovi za stůl.
Zatím začalo hučeti a jektati v širokém komíně lidským hlasem, a to hlasem něčím, jenž si zoufá, jenž běduje, kvílí, naříká a pláče. To děti již nemohly poslouchat. „O běda, to je Meluzína! Kam utečeme!" Márinka zvolala a vyskočila.
Hugo vyskočil také, plakal a schoval si obličej v šatech sestřiných. Na štěstí byla klíčnice na blízku a slyšíc děti plakat přiběhla k nim. Vzala Hugáčka za ruku a těšila děvčátka.
„Jen se nebojte," pravila. „Nic vám Meluzina neudělá. Ona hledá své dětí, které jí čarodějník odnesl a pod zem zahrabal. Proto pláče a kvílí. Pojďte se mnou, utišíme ji."
Oblékla děti do teplých plášťů, zavázala jim hlavy šátkem a vyšla s nimi do dlouhé chodby zámecké, kde bylo slyšet ještě zřetelněji kvílení Meluzíny. Z chodby vyvedla děti na pavlán (pavlač), odkud za krásné povětrnosti byla spanilá vyhlídka. Nyní však bylo vidět, kterak mlhy uháněly v divokém reji nad údolím. Měsíc někdy zasvítil mezi oblaky a hned se zase schoval. To bylo příšerné. Klíčnice vztáhla ruku s mističkou, na níž měla krupici, a sypala ji do vzduchu. Vítr ji vzal a odnesl, také rval dětem oděv z těla. Klíčnice pravila: „Tu máš, Meluzino, pro své děti!" Pak vtáhla děti zase do jizby a slibovala jim, že se Meluzína utiší. Dala jim večeři a po večeři roztloukala s nimi oříšky a pak je uložila. Děti usnuly a šťastně zaspaly tu bouřlivou noc. Ráno povídaly tetičce, že Meluzínu včera utišily krupicí. Ona se usmála a pravila k nim: „Taková je pověra v našich horách a pověst o Meluzíně povídá se od pradávna. Když vítr vyluzuje mezi zdmi a skalami tak žalostné zvuky, myslí se, že hledá své děti. Snad jsou ty děti květiny, jež dřímají v zimě pod zemí. Ty se zase Meluzíně probudí jistě zjara.
kniha: U studánky, 1884
autorka: Sofie Podlipská, rozená Rottová (1833, Praha – 1897, Praha), byla česká spisovatelka a překladatelka
