Fičí-li, hvízdá-li někdy ostrý, skučivý vítr, říká se ještě dnes, že pláče Meluzína. O původu Meluzíny si náš lid vypravuje mnoho variant známé pověsti a zde je jedna z nich:
Dávno již tomu, někde v krásném zámku, na břehu jezera žil král s krásnou ženou. Jmenovala se Meluzína. Před svatbou budoucí král choti přísahal, že jí splní jedno přání, jednu prosbu a tu, že na věky v tajemství zachová. Meluzína se totiž zmínila, že pouze tehdy vstoupí ve svazek manželský, když jí ženich dovolí, aby po dvanáct roků sama, nikým neviděna, nikým nepozorována, směla se každý měsíc jednou koupat v zahradní koupelně. Aby nebylo na ni naléháno, proč vždy v určitém čase se tam koupe, aby její nastávající muž nikdy po tomto tajemství nepátral. Teprve po dvanácti letech vše sama jemu vysvětlí. Král svolil, přísahal, a tak stala se jeho ženou. Celých šest roků žili spolu v nezkaleném štěstí, královna každým dnem stávala se krásnější a každým měsícem požívala svoje tajemné koupele. Pojednou ji však král počal nedůvěřovat, žárlit, domnívaje se, že je snad svou krásnou manželkou podváděn a ta, že každý měsíc v koupelně s jiným se schází. Umínil si jednou, že ji bude sledovat.
Když přišla opět doba, kdy královna šla do své koupelny, přikradl se tajně ke dveřím a nahlédl, nepozorován, klíčovou dírkou dovnitř. V koupelně spatřil svoji manželku, hořejší část těla byla krásná, lidská, spodní část však byla zakončena tělem rybím. Sotva však shlédl ženino tělo, královna hrozně zaúpěla a s nářkem velikým otevřela. Vrhla se ke svému muži, strašlivě bědujíc. „Byla jsem v rybu zakleta“ pravila, „a tu každým měsícem o této době tělo moje v podobu ryby se měnilo, a nikdo o tomto tajemství mém nevěděl. Musela jsem se koupat, čímž se stávalo, že moje rybí tělo přecházelo v tělo lidské. Dvanáct roků, jsem tak měla činit, nikomu však po tuto dobu jsem se nesměla s tajemstvím svěřit. Dnes je tomu právě šest roků, co smývám svoji podobu. Jsem již poloviční ženou a za šest roků bych již bývala ženou čistou, z níž sňata by byla kletba a pak štěstí naše nemělo by mezí. Leč dnešním dnem, pohledem tvým jsem navěky zničena. Věčně a na vždy bude mým údělem v povětří nešťastná a hladová naříkat a od lidí musím almužnu s pláčem svým vymáhat“
Hořce zaúpěl král, když v tom královna plačíc a naříkajíc vylétla do povětří tak, jak ji v koupelně přistihl, napůl ryba, napůl žena. A od té doby lítá v povětří, nikým neviděna, jenom je slyšet. Nikde nemá pokoje, kvílí bolem a naříká hlady. Mnohdy prý vítr dům od domu s ní tluče tak, až prý z ní krev lije. Hladová úpí, kvílí, naříká a prosí aspoň o nepatrné sousto potravy, aby hlad svůj ukojila. A tu lid ještě dnes slyše ostrý vítr skučet, pouští do něho hrst mouky, říkaje, že mouku tu zachytí sobě Meluzína, čímž hlad svůj aspoň částečně prý zažene a na chvíli se utiší.
autor: A. E. Sudony,
zdroj: časopis Český lid, 1913 (verze z okolí Milevska)
