Vesnička v horském údolí. Doškové chaloupky jsou po úbočí, dole u potoka není žádná, byla by v nebezpečí, když se potok z jara rozvodní. Poslední došková chaloupka je až u lesa.
Žije v ní babička, ohnutá od nošení náramků chvojí, chrastí a trávy z lesa. Čelo je jedna vráska od starostí, ale tváře červené jako jablíčko, v koutkách úst má mírný a spokojený úsměv celý den a z očí ji hledí dobrota a radost ze života.
A proč by se neradovala? Bohatý by to nepochopil, neboť prožila těžký život v práci a lopotě od svítání do tmy. Muž byl lesákem, pracoval v lese, v sobotu přinesl peníze, ale byla jich malá hromádka, tak na nejpotřebnější věci v domácnosti. Tři děti si hrály, skotačily, ale sotva odrostly dětským létům, pomáhaly rodičům a snášely, co les dal: jahody, maliny, houby a trávu pro jedinou kozičku.
Byli v té chaloupce rádi, že se najedli, a přece žili spokojeně, nemoc a smrt se u nich nezastavila — až jednou! Pláč a nářek se rozléhal ve světničce, to, když lesáci přinesli muže, zle pochroumaného od stromu, který se naň při kácení zvrátil. Dlouho ležel, než dotrpěl, a bída nahlížela do okénka. Avšak vdova neklesla na mysli. Vždyť má tři děti, kdo by se o ně staral? Za mlada chodívala se svou babičkou kořenářkou na stráně a do lesních mýtin na léčivé byliny a brzy znala všechny a které nemoci hojí, i masti se naučila vařit. Teď se jí to hodilo. Ještě děti spaly a již s nůškou na zádech chvátala do boží přírody. Doma potom rozdělovala léčivé byliny na hromádky, svazovala je a na půdě u vikýře sušila, nebo z čerstvých vařila lektvary a masti.
V sobotu si naložila plnou nůši a spěchala do lékárny. Pět hodin šla do města, pět zpátky, nohy ji bolely, ale neměla kdy myslet na únavu, jen na děti a co je třeba koupit za těch pár krejcarů. Vypiplala děti z nejhoršího, a potom nastalo loučení. Smutné loučení, když nejstaršího synka vypravovala do učení, potom dceru na službu, a jen nejmladší zůstal s ní.
Ten zdědil po otci zálibu k lesu a stal se také lesákem. Čas utíkal, syn v městě byl již mistrem, dcera se tam provdala, nejmladší se přiženil do sousední vesničky — a stárnoucí matka zůstala v chaloupce sama. Dostávala psaní od dětí — to měla vždy velkou radost. Posílaly i peníze, aby si matička přilepšila a nemusila se plahočit po horských stráních. Byla ale zvyklá pracovat, zahálka by ji umořila. Peníze schovávala do truhly — ať má jednou na pěkný pohřeb s knězem a zpěváky, i dva muzikanty. „To bude má poslední radost!" šeptávala si, když peníze ukládala. Od jara de zimy sbírala léčivé byliny a pomáhala nemocným. Často pomohla, proto ji lidé měli rádi a byli vděčni za radu a pomoc. Kdo by v těch chudičkých lesních končinách sehnal peníze a povoz pro lékaře, který byl nejblíže až v Kašperských Horách, tolik hodin cesty!
Nejvíce se těšila na sbírání léčivých bylin, trhaných v noci před sv. Janem Křtitelem (24. června), to mají bylinky největší sílu, a proto se na tuto noc pečlivě připravovala a věřila, že by léčivé byliny ztratily svou kouzelnou moc, kdyby něco opomněla.
Babička kořenářka vstala po půlnoci, když lesní panny (víly) a čarodějnice již ztratily svou moc, a vydala se na svou nejdůležitější výpravu. Cestou si odříkávala:
Všecko koření od Boha stvořený,
jenom bludnej kořen od ďábla stvořen.
Ukaž se mi bylinka boží,
co nemoc zahání a zdraví množí,
skovej se, kořínku z pekla,
staň se mi, jak sem řekla!
(Bludný kořen je prý malinká bylinka, ale má čarovnou moc, že kdo na ni šlápne, zabloudí a do západu slunce nenajde cesty. Sází ji divý muž, aby lidi poškádlil.)
Potom se zastavila u potůčku — nikoliv u studánky, musela to být voda běhutá (tekoucí) — umyla si obličej, ruce i nohy a neotírá se, však ji větřík osuší.
Když přišla na místo, kde trhává léčivé byliny, zabalí si ruku do nového čistého plátna, dosud neupotřebeného, neboť dnes se nesmí dotknout bylin holou rukou. Hledá napřed kapradí a tím si potře oči, aby neviděla lesní panny, jen léčivé byliny, např.: můří nohu (plavuň), černý bez. Před černým bezem má mužský smeknout a žena kleknout! praví přísloví, neboť má léčivou sílu jeho kořen, listí, květy i plody. Hledá arniku, která hojí otevřené rány, mateřídoušku, šalvěj na zanícené dásně, slzičky Panny Marie, protěž písečnou (s červeným květem je dědeček, s bílým babička), mařinku vonnou, vraní oko a jiné.
To koření má čarovnou sílu, ale nevaří se z něho ani masti, ani jiné užívání. Z plátna, kterým měla obalenou ruku, našije kořenářka režnou, nebílenou nití malé pytlíčky, jaké mají děti na fazole, a do nich se dá od každé bylinky kousek. Nemocnému se pověsí na krk tak, aby byl na holém těle. Jistojistě pomůže od každé nemoci!
Jasní se noc, na východě už je záplava, i spěchá babička kořenářka domů, a když první paprsky slunce za horou vystřelují (vycházejí), zašeptá:
Kdes chodila dnešní noci? Kdo tě lesem vodil?
Sbírat bejlí na nemoci! Můj nejlepší přítel,
Kdopak s tebou chodil? sám svatý Jan Křtitel!
Což nepůsobí pevná víra i dnes a mezi vzdělanými lidmi? Proč by tedy neměl věřit prostý člověk, žijící mezi lesy a daleko od světa.
