Pověrčivý lid si vypravoval, že večer po klekání chodí krajem stařena, bytost nadpřirozená, která zvláště dětem je nebezpečná. Je oděna do černého pláště, má koňské kopyto, tváří škaredých, vlasů rozcuchaných a oči má šikmé. Svým popisem je tedy velmi podobná Polednici.
Dítě, které se opozdí a po klekání není ještě doma, chytí klekánice a strčí do pytle. Původní verze o této strašidelné postavě však zněla, že by je zanesla do kostelíku a v něm by pak musely přečkat noc, ale jinak by jim neublížila. Rodiče toho využívají, aby děti sehnaly večer domů.
Známe Erbenovu báseň, ve které Polednici líčí a můžeme konstatovat, že v lidovém podání byla Klekánice vlastní sestrou Polednice. Také je znám Klekáníček, objevuje se jako mužík chodící po kolenou, nebo jako děsivý mužík s rohy či vířící sloup prachu, který také bere děti, které se po klekání zdržely venku. Na Moravě chytá děti toulající se po klekání „Nocula“.
Mikoláš Aleš vykreslil klekánici ve svém obrázku (viz úvodní ilustrace) jako malou šerednou stařenu, křivých hnátů, o berlích, s plachetkou na hlavě. Ale všimněte si, jak naznačil, že je to klekánice: dobu, ve které stařena obchází krajem M. Aleš vykreslil zapadajícím sluncem, netopýrem, který létá večer. Na klekání si vzpomeneme při pohledu na dřevěnou zvonici.
zdroj: archiv Antonín ViK
vyobrazení: ilustrace, Mikoláš Aleš
