Vodník a Klekánice
Zatím večer vlahých stínů
naklad měkce na rovinu,
na západě krvavá
rozlila se záplava
dlouhou prouhou nad horami.
Fialově sivý mrak
plynul tiše světlinami
obřímí jak lodní vrak.
Klekanice u rybníka
šedé plachty máchala,
pod vrbami na Vodníka
do hlubiny volala:
„Polez, strýče, z hlubiny,
mám tu divné noviny!
Králi v mozku roupy třeští,
chytrák přišel. Už je hej!
Budeš lovit v kalném dešti,
a bude ti veselej!“
„Chocho, cože?“ vodník hýkal,
„počkej, přijdu hnedlinko,
k večeři jsem nedožvýkal
ještě žabí stehýnko.“
Hnul se palach v kolébání,
kruhy, jež se vodou vinou,
bublina jde za bublinou,
a šup — dědek na kořání.
Šosák barvy zelené
trpasličí tělo kryje,
nohavice červené,
scvrklá tvář a svrasklá šíje
strakata je pletí žab,
ze šosu mu kapikap.
Kapří vousy z měkkých pysků
šimravě se hýbají,
z prstů pentle v pletenisku
zelené mu splývají,
se Ibi řídce ve vrkočích
trav se vinou pramínky,
ale divě žhnou mu v očích
smaragdové plamínky.
„Babo Mago, pěkně vítám!
Sto let pentle darmo splítám.
Co je? Pověz, ať to vím!
Dušičkou se potěším?“
. . .
kniha: Král Ječmínek: pohádka o novém království, 1920
(Vodník a Klekanice vypravují si o změně králova smýšlení)
autor: Fr. Procházka Serafínský
vyobrazení: ilustrace, Otakar Štáfl (1884, Německý Brod - 1945, Praha)
