Nejdelší den roku byl oslavován ve všech evropských kulturách. Naši předkové o slunovratu obětovali bohům a čarovali, oslavovali studny a prameny, přivolávali si lásku.
Keltové svátku říkali Alban Heruin nebo Litha. Vnímali ho jako triumf slunečního boha Mabona, který se zrodil o zimním slunovratu, o jarní rovnodennosti porazil temnotu a nyní neomezeně vládne. Jemu a bohyni Matce obětovali a na jejich počest zapalovali posvátné hranice. Aby se moc světla udržela co nejdéle. Keltové kolem posvátných ohňů tančili a do kytic a otepí svazovali vonné byliny, které pak zapalovali a žehnali jimi dobytku. Uhlíky ze slunovratových ohňů rozhazovali po polích pro zajištění dobré úrody. Pořádali taky tzv. čarodějné svatby – nevázané sexuální radovánky, které měly vyústit v podporu síly rodu.
Kromě ohně vzývali Keltové o slunovratu taky vodu. Proto oltáře zasvěcené Slunci často stávaly u léčivých pramenů i studní. Vodním zdrojům se vzdávala čest „odíváním studny nebo pramene“, tedy jeho pokrytím květinami a větvemi. Součástí odívání studní bývalo i přivolávání deště. Lidé nabírali vodu do misek a rozstřikovali ji během rituálních tanců po stromech i polích.
Podobně vítali oheň i Slované. Ti ve své staré vlasti, tedy na území dnešního Ruska, Polska a Ukrajiny, slavili letní slunovrat dávno před příchodem do střední Evropy a před přestupem na křesťanskou víru. Oslavovali oheň i vodu. První koupel ve studené vodě přivolávala vláhu a úrodu, oheň zaháněl zimu a sexuální nevázanost zaručovala pokračování rodu.
Vědělo se taky, že kdo chce o svatojánské noci najít poklad, narazí na bludičky, které ho vlákají do bažin, nebo překročí bludný kořen a zabloudí. Světlušky měly představovat duše nekřtěňátek, zemřelých dětí, které nikdo nestačil pokřtít. Říkalo se, že divoženky, bosorky a lesní ženy vyměňují lidské děti za vlastní. Zpěvem a tancem lákají mládence do lesa, utancují je k smrti a roztrhají.
Základem slovanských oslav slunovratu byl motiv sňatku ohně a vody coby bratra a sestry, dvou hlavních živlů. Proto se zapalovaly ohňové hranice a pletly se věnce a posílaly se po vodě. Velký důraz se kladl na magickou moc rostlin a bylin. Hledal se i bájný kapradinový květ a vědělo se, že byliny, nasbírané o slunovratu nebo o svátku Jana Křtitele, mají absolutně největší moc. Jejich prostřednictvím se často i čarovalo.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: dvojka.rozhlas.cz, 20. 6. 2020, autoři: Josef Kluge a Markéta Ševčíková
vyobrazení: fotografie, autor: William Blake
