Král našich lesů, který pamatuje staletí a léčí silou přírodních tříslovin.
Je symbolem neotřesitelné síly, dlouhověkosti a pevnosti, který po staletí vzdoruje vrtochům počasí i běhu času. Dub (latinsky Quercus) je odvěkým králem evropské přírody. Zatímco lidské generace přicházejí a odcházejí, staré duby na mezích a v zámeckých parcích tiše stojí jako živí svědci historie, schopní dožít se až jednoho tisíce let. Pro staré Slovany, Kelty i Germány byl dub posvátným stromem zasvěceným bohům hromu a blesku, pod jehož korunami se odehrávaly ty nejdůležitější rituály a soudy. Tento mohutný velikán však nevládne jen svou majestátností a mimořádně tvrdým dřevem.
Dub je také uctívaným stromem letního slunovratu, je to strom plodnosti, síly, myšlenek a inspirace. Jeho plod, žalud, připomíná symboliku vejce: hojnost, prosperitu, nový život. Slované tradičně ctili posvátné duby zasvěcené Perunovi. Největší úctě se těšily stromy zasažené bleskem nebo jinak poznamenané živly – v nich přebývala boží síla. Úcta k dubu se dochovala hluboko do novověku. V obcích bez kostela se pod dubem konaly církevní i svatební obřady a přinášeli zde oběti – voly a berany.
Dubu, jeho dřevu i listí byly přisuzovány magické vlastnosti. Chránil dům před hromem a ohněm. Pálením dubového listí se přivolával vítr, věnce z dubových větví zavěšené na kravské rohy měly dobytku zajistit sílu a zdraví. V lidovém léčitelství měl dub své místo. Na strom se věšely šátky nemocných nebo se do něj zaklínala nemoc. Při narození dítěte, především chlapce, se často sázel nový dub – aby rostl s ním a dal mu sílu. V jeho drsné kůře a plodech se skrývá ohromná léčivá síla, prověřená generacemi. Díky vysokému obsahu tříslovin funguje dubová kůra jako spolehlivý přírodní lékař, který bleskově hojí kůži, zastavuje záněty a pomáhá tělu při regeneraci.
U nás patří k nejznámějším památným stromům Oldřichův dub, který roste v severní části obce Peruc pod zámkem nad potůčkem, a právě zde se zrodil jeden z nejslavnějších milostných příběhů české historie – příběh Přemyslovce Oldřicha a prosté pradleny Boženy, který je popsán již v Dalimilově kronice. Podle pověsti potkal zde přemyslovský kníže Oldřich (vládl v letech 1012–1034) Boženu, kterou poté pojal za ženu, a z jejich nelegitimního svazku se narodil jeho jediný syn, pozdější kníže Břetislav I. Některé verze pověsti uvádějí, že Božena byla zadaná a po odchodu s Oldřichem se její opuštěný milenec – či snad manžel – na dubu oběsil.
Lidové pověry o dubu:
- Chceme-li prý pokácet dub, tak mu to musíme nejdříve říct, aby o tomto našem chystaném činu věděl. Kácet dub by se mělo pouze za ubývajícího měsíce.
- Pokácíme-li dub, musíme vedle tohoto místa zasadit žalud, protože duch dubu, by se neměl jinak kam přesunout. Zasadíme-li žalud vedle místa, kde stál původně dub, tak se duch stromu „přestěhuje“ do zasazeného žaludu.
- Když se chystáte sbírat větve, listy nebo plody dubu, tak si sebou musíte vzít do lesa víno. Dle pověr musíte dub odměnit – nalijete víno na jeho kořeny a duch stromu bude spokojen (a napojen).
- Bude-li se nám zdát ve snu o dubu, tak to prý podle snáře znamená, že budeme bohatí a že nás čeká dlouhověkost. Ovšem každý snář nám o snu o dubu řekne něco jiného. Jinde zase najdeme, že nás čeká velké štěstí (což může korespondovat s tím, že budeme bohatí).
- Zdá-li se nám o dubu na kterém jsou žaludy, znamená to prý, že naši rodiče budou na nás pyšní, popřípadě, že budeme pyšní na své děti.
- Dub je též spojován v lidové magii se spojováním světa na druhém břehu. Dub umožňoval prý vstup do zásvětí. V knize Magické rostliny se uvádí: „Název dubu v ogamové abecedě „Duir“ nemá spojení pouze se slovem „door“ (dveře), ale také se základem slova „druid“ neboli jinými slovy, druid byla osoba s moudrostí dubu“.
Svatováclavský dub, neboli Tisíciletý dub
Svůj dub má i svatý Václav, proto se mu také říká Svatováclavský dub nebo Tisíciletý dub. Je také považovaný za jeden z nejstarších dubů v České republice a má v obvodu 8,5 m. Tento památný dub roste ve městě Stochov nedaleko Kladna. Podle kronikáře Václava Hájka z Libočan byla dříve ves Stochov pojmenována podle sta chův, které se o svatého Václava staraly. Když se sv. Václav v roce 903 narodil, dala prý svatá Ludmila, jeho babička na památku jeho narození zasadit doubek a ten prý byl zaléván vodou, ve které se malý Václav koupal.
Jiná pověst vypravuje, že při své chůzi užívala sv. Ludmila hole, o kterou se opírala. Když přišel na svět Václav, hůl do země zastrčila a druhý den neviděla hůl suchou, ale spatřila malý zelený doubek, který se tak stal pamětníkem narození svatého Václava. Kůru z tohoto dobu při pověrčivý lid užíval proti bolení zubů.
Na závěr jedna pověst: Žižkův dub (pověst kutnohorská)
Když obléhal Žižka Kutnou Horu, kázal zasadit dub na stráni, nad nynějšími Novými mlýny pod královskou haldou. Dub se ujal a po celý ten čas roste a mohutní. Lid vypravuje o něm, že vždy před nějakou válkou, nebo před nějakým neštěstím po slunce západu mívá krvavé listí. Před velkým ohněm prý byl týden vždy na večer jedna krev. Dub tento jest zajisté staletý a poslední odlesk červánků bude asi pověsti té příčinou. (časopis Český lid, 1907)
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dub je národním stromem Německa, Velké Británie, Spojených států, Lotyšska, Litvy, Španělska, Polska, Srbska a neoficiálně též Estonska. Často se objevuje jako heraldická figura ve znacích regionů a měst, bývá zobrazován buď jako celý stylizovaný strom, nebo jen jeho části, obvykle žaludy, listy nebo větev s obojím. Ve znaku symbolizuje sílu, věrnost, pevnost a vytrvalost.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK, kniha: Rostlinstvo v národních písních a pověstech, bájích a obyčejích, 1878, časopis: Český lid, 1908, str. 396
vyobrazení: obraz, František Ženíšek (1849, Praha - 1916, Praha), Památný dub, Oldřich a Božena
