Jmelí na Vánoce je pro nás obyčej cizího původu, tak jako vánoční stromek. Tato rostlina se k nám dostala z Anglie, kde bez jmelí a česmíny by snad ani Vánoce nemohli slavit, tak jako by nemohli být německé Vánoce bez vánočního jedlového stromku. Tak jsou tyto zvyky v těchto zemích hluboce zakořeněny.
Podle Čeňka Zíbrta bylo jmelí do našich štědrovečerních zvyků zasazeno uměle a pokud mu je známo, tak staří pamětníci vrtí hlavou, co že to znamená zavěšovati na Štědrý večer a přes vánoční svátky pod lampu nebo pod lustr chumáče zelené rostliny s bílými bobulkami. Když se pak, ale pod jmelím rozproudí vánoční blahopřání, čtverácké škádlení a líbání, nezdá se tento nevinný obyčej již tak novátorský a nebezpečný. (kolem roku 1890)
Ještě, než věšení jmelí u nás zdomácnělo tak dávno před tím se jmelí ujala i křesťanská symbolika.
Legendy o jmelí:
Lidový jazyk si pak jmelí přejmenoval na „svaté dřevo kříže“ a to proto, že křesťané mezi sebou tradovali, že jmelí bylo dříve volně rostoucím mohutným stromem. Z jeho větve prý Josef vyřezal kolébku pro Ježíška. Po 33 letech strom porazili Římané a z jeho kmene byl vyroben kříž, na němž byl Ježíš ukřižován. Strom se hanbou zmenšil v malé keříky a stejně jako věřící jsou částečně živi z Kristova těla, tak i jmelí žije zčásti ze živin stromů. Zahrnuje však dobrem všechny, kdož pod ním projdou. Patrně i pro tuto symboliku se v křesťanské tradici jmelí udrželo jako celosvětový symbol vánočních svátků.
Další legenda vypráví, proč si lid pojmenoval rozvětvené křižovaté halouzky jako „svaté dřevo kříže“, prý jak z nebe padá semeno jmelí na stromy, tak Kristus je seslán z nebe na strom sv. kříže, aby se vydal za ovoce k užitku a spáse všeho lidstva. Odpradávna tak lidé věřili, že jmelí na stromech neroste jen tak, ale posílají ho bohové, a proto mu připisovali léčivou a magickou moc.
Jako o „kouzelném proutí“ se o jmelí zmiňují již starodávné indické básně. V dobách antiky se věřilo, že otevírá brány do podsvětí, a proto se kladlo do hrobů zesnulým. Pohanští Slované nazývali jmelí „metlou duchů“ a odháněli jím zlé síly, nemoci, uřknutí, zloděje a požáry.
Největší úctě se jmelí těšilo u starých Keltů, kteří věřili, že se jedná o dar bohů. Pod stromy, na nichž jmelí rostlo, proto přinášeli své oběti. Bobule se považovaly za semeno boha Ódina. Také věřili, že v těchto keříčcích se skrývá veškerá síla stromu, a právě proto zůstávají stále zelené. Za nejvzácnější považovali jmelí rostoucí na dubech, z nichž šamani během zimního slunovratu odtínali jeho větvičky "zlatým srpem". Podle pověry při tom museli stát na jedné noze. Odťaté jmelí pak ostatní chytali do bílé plachty, aby je dotykem se zemí neznesvětili.
Potom je barvili zlatou barvou a jen po takové úpravě mohli se jmelím vstoupit do chrámu a ozdobit jím oltář.
Během zimního slunovratu byly zakázány jakékoliv boje a na příkaz bohyně Frigg, manželky boha Ódina, se pod jmelím začal tradovat polibek lásky a míru. "Polibek bohyně Frigg" se traduje během Vánoc dodnes, přičemž loňské jmelí se spálí a nové vyvěsí nad dveře. Keltové využívali jmelí k léčení nejrůznějších nemocí a neplodnosti lidí, ale i zvířat.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK a Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě lidu českého, 1950
vyobrazení: pohlednice
