Ježíškův zázrak, valašská legenda
Usoudil Bůh Ježíškovi
pod valašské vejít krovy,
kde si na jesličkách hoví.
Josef vážné při něm stojí,
a Marie v chudém kroji
přikrývá jej plenou svojí.
Chudá je ta jejich síňka,
Ježíšek však sladce spinká.
Sníh se sype do okýnka.
Tabulky jsou polepené —
zima jimi do vnitř žene
do komůrky netopené.
Oslátko tu s volkem schází.
Matičku už trochu mrazí,
mráz jí růže na tvář sází.
Zima je však pořád tužší;
Josef jasné líce smuší:
zebe ho už v nohy, uši.
U jesliček přešlapuje,
úže huňku přitahuje,
až najednou zahubuje:
I ta neúprosná zima!
Jak nás ona dneska jímá
i Ježíška, co tu dřímá.
Chmert ji vem a odnes kdesi
do skal pustých mezi běsy,
ať tam vlky trápí, děsí.
Vzbudil malinkého spáče:
usmívá se, nezapláče,
mluví, jak když pěje ptáče:
Mistře, nač jen tolik křiku? —
suchá jedle od lesíku,
zatopí nám v okamžiku."
A jak ručky z plínek noří,
v kamnech už to praská hoří. . .
Josef děťátku se koří.
Na kolena s matkou klesá.
Nad chaloupkou anděl plesá
zprávu o tom lidem nesa.
