Skřípe mráz. Zamumlané babky a ženy nesou své modlitby k slavnosti Očišťování Panny Marie. „Hale, je to sluníčko dnes červený!“ „Eh, debe radši nesvítilo. Na Hromice slunko hjistý, véca čistý. Taky tak v lůni svítilo a akorát z třicíti vajec velíhlo se mně jen vosum kačen.“
Babky přešly. Táhli se muži. Vážně a těžce v řasnatých kožichách, dlouhých až po zem, ubírají se k slavnosti jak veleknězi pohanských dob. Mezi nimi, před nimi i za nimi cupe drobná chamradina. Dnes každý i děti mimo své modlitby, v zkřehlých rukou nese po jedné svíci. Světit se budou hromničky.
Překrásná chvíle, slavená snad už od nepamětných dob snivého pohanství a přejatá církví v pořad nejčistších, poesií zářících, všední život nevšedně okrašlujících, a proto lidu blízkých, proto lidu nutných, srdce povznášejících, mysl občerstvujících a s nevyrovnatelným půvabem a láskou přírodu i lidi posvěcujících slavností celého roku. Hromnicemi jako by končila tmavá vláda zimy a po vší zemi tisícerými jiskrami světel probleskovati začala tucha velikého, sluncem a vůní rodící se země prolitého dne. Kdesi za hranicemi prvními hlaholy hrdla zdraví skřivánek svou rodnou zem.
Farníci už posedali a poklekali, v plném počtu tísnil se jich v chrámu Páně mrak. Dnes nebylo kázání, nebylo výkladu písma. Světily se jen hromičky, hovořily jenom zlaté jejich plamínky. Na oltáři jich ležel celý svazek, děti všechny měly po svíčce a ženy i báby. Nebylo ruky, která by nedržela v prstech bílý její sloupeček; svíčka chvěla se i v rukou osmdesátiletých stařenek, třesoucích se snad už naposled v mrazivém průvanu Hromic. Posvěcené svítit budou duším umírajících. Smutně, ale s důvěrou zahledí se na ně vyhublá tvář obrácená ke stolku, pokrytému bílým ubrusem.
A hromičky planou dál, tiše a smírně i v černé chvíli polévají obraz bídy útěšným světlem nových nadějí.
„Lumen ad revelationem gentium et gloriam plebis tuae, Israel
(Světlo k úlevě lidstva a k slávě lidu tvého Israel)“
