Staří Čechové nazývali tento den také Dnem svíček nebo pouze „svíčkami“, latinsky festum candelarum. Nebylo jediné české domácnosti, kde by si nedali posvětiti svíčku, nebo také sloupek voskový. Někde zdobili svíčky určené ke svěcení obrázky panny Marie nebo křížky a květinami. Podle historických zápisů je slovo hromnice velmi staré a pochází od slova hrom, neboť jimi se počínala u našich předků druhá, hromová polovina roku.
Historie Hromnic však sahá do podstatně dávnější minulosti. Ve stejném čase, kdy Keltové slavili Imbolc s Bohyní Brigit oslavovali předkřesťanští Slované boha Peruna, boha bouře, hromu a blesků. To on podle legendy osvobozoval jaro prvním jarním zahřměním z pout zimy. Málokdo ví, že právě bohu Perunovi byl zasvěcen petřínský vrch, kde bylo staré pohanské obětiště. Perunovi je také zasvěcen nejsilnější strom v přírodě, dub. Jeho posvátným zvířetem je býk a jeho zbraní je ohnivá sekyra. Posvátná sekyra letící po obloze symbolizuje blesk a ačkoli je Perun mytologickou postavou lidé v něj snadno věřili. Oslavovali ho zapalováním ohňů a skládáním obětin. Byl to takový očistný rituál, kterým se lidé připravovali na jaro.
O petřínské legendě:
K bohu Perunovi se váže jedna z nejstarších petřínských legend, ve které můžeme spatřit boj mezi pohanstvím a křesťanstvím. Tyto dvě strany zosobňovaly Perun a sv. Vavřinec. Jemu byl zasvěcen dřevěný kostelík, nechal ho zde v 10. století vystavět zbožný český kníže Boleslav II. Podle světce se jeden čas dokonce říkalo vrch sv. Vavřince. Stavba kostela se podle mýtů nelíbila bohu Perunovi, který prohlásil: "A opět lid se vrátí k starým bohům a opět na tomto místě k jejich poctě budou planout ohně."
Podle legendy tu dělníci v roce 991 lámali pískovec pro pražské kostely a rozdělávali oheň, aby jim nebyla zima. No a jelikož to bylo nedaleko obětních míst, zdálo se některým, že se v plamenech objevují postavy. Lidem tehdy ještě moc křesťanství k srdci nepřirostlo, a tak začali oheň živit a klaněli se k němu v představě, že je zdraví duše předků. Když se ovšem tohle dozvěděl velký pohanobijec biskup Vojtěch, nechal dub pokácet a oheň rozmetat. Lidé se ale nedali, podle knihy Staré pověsti pražské Adolfa Weniga založili oheň nový a házeli do něj peníze i chléb. Kníže Boleslav nechtěl trpět takové neřesti vedle Hradu, tak jámu zasypal a na místě nechal vystavět kostel. Zasvěcený natruc Vavřinci, římskému klerikovi, který byl upálen při pronásledování křesťanů římským císařem Valerianem v roce 258. Legendy o ohni na Petříně ale nezmizely ani poté. Pohanská víra žila dále a podle legend se velmi často magičtí bohové zjevovali na Petříně v podobě nahodilých ohňů, kde svědci spatřovali vystrašené šklebící se tváře pohanů, se kterými se vypořádával kníže Boleslav. Pověsti o ohních trvajících přibližně dvacet minut žijí dodnes zejména mezi starší generací…
zdroj: archiv Antonín ViK, ČT – Naše tradice, Venkov, 1941, 1932 a Český lid, K. Pejml, vyobrazení: koláž Antonín ViK
