Slaví se 31. října, den před křesťanským svátkem Všech svatých. Tento svátek se blíží našim tradicím, a tak by byla škoda se o něm nezmínit. Čarodějnictví, černé kočky, ohně, vzpomínka na zesnulé je nám velmi blízká a naše „Dušičky“ také mají základ v keltském svátku Samhain. Zatímco Halloween je určitým výrazem spojení se záhrobím a je daleko blíže zmíněnému pohanskému keltskému Samhainu, Dušičky jsou skutečnou vzpomínkou a nevyjadřují strach ze záhrobí, ale spíše jde o jakési smíření.
Zvyky Halloweenu se rozvinuly v Irsku, jde ale o anglosaský lidový svátek, který vznikl z předkřesťanských keltských tradic. V předvečer 1. listopadu slavili Keltové jeden ze svých významných výročních svátků – Samhain, kterým se uzavíralo teplé období a začínal nový keltský rok. K svátku se musel uklidit dům, vynést špinavá voda, zahasit starý oheň a večer rozdělat nový. Byl to však také den, kdy se zemřelým a mrtvým předkům přinášely oběti, i živé. Keltové věřili, že v den mrtvých je na dvanáct hodin zrušena hranice mezi světem živých a říší zemřelých. Věřilo se, že duše zesnulých se v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí. Může dojít k setkávání živých a mrtvých. Aby duchové viděli na cestu, lidé jim svítili svítilnami z vydlabaných řep, převlékali se do starých hadrů a malovali si obličeje, aby byli ochráněni před zlými duchy. Dnes se místo řepy používají dýně, neboť jich roste více a jsou i praktičtější.
