Zvony od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty umlkly, odletěly do Říma a jejich zvuk byl nahrazen hlukem a rámusem, který na ulicích provozovala zejména mládež. Úlohu „zvoníků“ ráno, v poledne a ve tři hodiny odpoledne na Velký pátek (na památku Kristova skonu na kříži) přebírali chlapci. Tento zvyk je doložený již ve středověku, od 16. století známe hrkačky a řehtačky, jejichž tvar se až do dneška příliš nezměnil. V roce 1537 poznamenal písař na okraj zápisu v městské knize: „Však z ulice takového hrkání silného bylo, že pan purkmistr musel jednání rady předčasně ukončit…“ Rámus to byl opravdu často veliký, jsou zaznamenány případy, kdy si na něj měšťané stěžovali. O řehtání se z druhé poloviny 19. století dochovalo množství zpráv od venkovských učitelů a národopisných badatelů.
Kromě malých zvukových nástrojů se používaly i velké dřevěné hrkačky, které byly někdy malované nebo doplněné vyřezávanými figurkami. Bývaly umístěny na věži nebo u vchodu do kostela, obsluhoval je kostelník a jejich zvukem svolával věřící na bohoslužby do kostela. Z pramenů ze 16. století vypsal Zikmund Winter zprávu o dřevěných chřestačkách, které v čase, kdy umlkly zvony v kostele i před kostelem „dávaly věřícím znamení o služebnosti boží“. Velmi velký kostelní hrkač měli v chrámu Panny Marie na Louži. Podle církevních historiků je zmlknutí zvonů a namísto nich použití dřevěných klapaček konzervativně udržovanou vzpomínkou na doby, kdy se zvonů v církvi ještě neužívalo.
Malé přenosné nástroje byly konstruované jedna na principu kladívka a ozvučné desky (klapotka, klapač, hřebec). Jednak na principu tenké lamely (péra) narážející na rotující ozubené kolečko na osce (řehtačka, hrkotka, valcha, vrčadlo, tragač, samokol, rachačka). Někde byly nástroje, které kombinují systém klepače a řehtačky (viz obrázek).
Bohatá tradice „dřevěného zvonění“ dětí mělo společný základ a často i přísná pravidla pro účastníky. Hierarchii účastníků určoval věk, třída ve škole. Dle toho, jak postupovali ve škole, postupovali též v řadě při křístání. Řídící úlohu přejímali nejstarší školáci, často ministranti a pojmenování pro ně je různé, podle místních tradic: páni, půlpáni, stárci, velitelé, hejtmani, kapráli, kapitání, králi, přijímači a nižší funkce (šarže) párovači, dělici, třídiči. Někde se řadovým klepáčům dostalo různých názvů. Např. v Haluzicích na Valašskokloboucku se nejstarší jmenovali pán, dráb, bača a kohút (měl na starosti chlapce budit), malí – slépka, vajco, zavřibrána a záprdek (tj. veškerá drobotina). Volba hlavního vůdce patřila samotným chlapcům, ale často do ní vstupoval učitel nebo i kněz, ale i kostelník, zejména při obnovování zvyku. Některé velitele označovala lísková hůlka nebo fišpanka, s níž své svěřence napomínal a kterou klepal na dveře při vybírání odměny. Na Šumpersku si chlapci brali k obchůzce s drkači zvláštní vysoké papírové čepice kuželového tvaru se střapcem stuh. Nejčastěji se všichni u kostela, kaple či zvoničky, seřadili se a pod vedením nejstaršího se vydali na obchůzku vesnicí. Tyto obchůzky se konaly ráno, začínaly často už před rozedněním, v poledne a večer ve čtvrtek, pátek i v sobotu, když se opět rozezněly všechny zvony.
Úloha chlapců končila na Bílou sobotu, kdy ti starší chodili po domech pro vejce a peníze (o vajíčka, o výslužku, chodit po vejcích, vyklepávat odměnu, po klapačce), o které se rozdělili podle účasti na „zvonění“. Dostávali vejce, které prodali a výtěžek se podělili, dále pečivo jidáše a sušené ovoce. Tomu, kdo se opozdil nebo vůbec nepřišel se odměna snižovala a největší díl patřil nejstarším. Velikonoční řehtání je oblíbené dodnes, jen s tím rozdílem, že se nezačíná ve tři ráno a chlapci neprocházejí obcí několikrát denně. Někde je zvyk obohacen o tzv. honění Jidáše, malé scénické dotvoření evangelické zvěsti o věrolomném apoštolovi. Jinde se Jidáš pálí v podobě slaměné maškary, která v průvodu s klapajícími kluky obchází obec spolu s koledováním. Mimořádná scenerie pálení Jidáše se dochovala v několika obcích kolem Vysokého Mýta spolu s bizarní podobou slaměné Jidášovy masky.
Zdroj: knižní archiv Antonín ViK, kniha: Český lidový a církevní rok – Alena Vondrušková
kniha: Obyčeje a slavnosti – Eva Večerková
