Když zasedly dračky v kuchyni okolo dlouhé tabule a na tabuli se octla vysoká hromada peří jako závěj sněhu, tu odháněla babička Adélku a chlapce ustavičně od tabule dále. Ono se totiž přihodilo jednou, že Jan, jsa mezi dračkami, do té hromady upadl. Jaký to byl rámus, snadno si pomyslit. Od té doby říkala babička o těch malých, že není radno vzít to ke stolu. Ba ani pořádně zadovádět si nesměly okolo stolu, ani fouknout, ani dvéře příliš otevřít, hned dostávaly láni.
Ta jediná radost při těch dračkách byla ta pučálka, a ty pohádky o strašidlech a drábech, o světýlkách a ohnivých mužích. Za dlouhých mlhavých večerů, když dračky a přástevnice z chalupy a mnohdy ze vsi do vsi přecházely, bývalo začasté slyšet: tu přestrašilo něco tam, tu zase tam, a jak se jednou začalo o tom předmětu mluvit, nebylo konce, neboť věděla každá několik podobných příkladů. I kramolenští zloději, jdouce zjara do kriminálu a na zimu domů přicházejíce — lidé říkali, „že jdou ze studií“, neboť se tam prý vždy něčemu přiučí — začasté zavdali příčiny, že lidé o nich mluvili. A mluvíce o nich začalo se mluvit o zlodějích vůbec, a pak se vypravovaly pohádky o drábech čili lesních loupežnících. Děti seděly jako úkropkové, ani nedutaly, ale ani za svět nebyly by šly za dvéře, tak se bály. Proto babička neměla ráda, když se podobné rozumy vykládaly, ale nebyla někdy s to proud těch řečí zastavit.
zdroj: z knihy Babička, napsala Božena Němcová (1820, Vídeň – 1862, Praha)
vyobrazení: pohlednice, autor: Marie Gardavská (1871, Kojetín - 1937, Kojetín), malířka hanáckého folkloru
