Draní peří (tzv. „dračky“) – práce spočívající v oddělování husího peří od brku – bývala vedle předení druhá hlavní ženská zimní práce. A také forma zimní sousedské výpomoci. Dračky bývaly zároveň vítanou přátelskou besedou, při které se vyprávělo, zpívalo, hrály se i různé hry.
Dříve venkovské děvče považovalo hojnost peřin za chloubu, hospodyně po celé léto pečlivě ukládala každé pírko peří, protože v létě nebyl čas na draní. Pilně po celé léto škubala, podškubávala husy a kachny, aby měla na draní pěknou zásobu peří. Měla ho hojně v komoře, na půdě a když nastaly dlouhé podzimní a zimní večery a ženy se shromáždily, přinesla hospodyně peří buď v hrnci, nebo pytlíku. Když se dralo, peří se drželo levičkou, pravou se sdrhlo od shora dolů k brku jednou, po druhé až zůstala na brku nahoře jen maličká špička peří. Tomu zbytku se říká špička (pápeří). Dračka je odhazovala do klína, a když byl plný, opatrně je sebrala rukama, vstala a hodila je k plotně, neboť se špatně metly. Mladí se často škádlili tím, že si je strkali do vlasů nebo za krk, kde „příjemně" škrabaly, asi jako osiny.
Donesené peří muselo být toho večera sedráno, poněvadž by se jinak hospodyni nepovedla housata. Když bylo přinesené peří sedráno, postavil se hrnec po peří dnem vzhůru, kdyby však někdo nádobu, v níž bylo peří vyklepal a vyčistil dříve, než bylo všechno peří sedráno, zchromla by všechna housata.
Prázdným brkům zbavených praporků peří se říkalo pápěrky. Ty se nevyhazovaly, postarali se o ně chudší lidé, kteří nemajíce peří, plnili jimi polštáře pro sebe. Tyto polštáře zvané „pápernice“, byly jen takovou výpomocí z nouze, poněvadž se jistě na nich spalo špatně. Z větších per, pokud se z nich neodrala špička, bylo možné svázáním vyrobit mašlovačku na potírání pečiva při pečení. Nesedrané i sedrané peří hospodyně často skladovaly v tzv. „baňkách“, pletených ze slámy, popř. z proutí.
Poslední den draní peří, na který se všechny dračky peří vždy těšily, byl spojen s pohoštěním za vykonanou práci a říkalo se mu doderky. Té dračce peří, které zbylo v ruce poslední pírko, se říkalo pápěrnice, nebo bába a toto označení jí zůstalo až do příštího draní peří. Na doderky se dle možností hospodyně podával se čaj s rumem, káva, jemný likér, smažené šišky a koblihy, buchty a vánočka, ohřátá uzenina. Na slavnostní večeři nechyběla ani kořalka, po níž se ženy rozveselily natolik, že se vracely domů dosti pozdě a rozjařeně.
Na Chodsku hleděli, aby bylo peří sedráno do sv. Martina, neboť tam platí pořekadlo:
„Do Martina dere, po Martinu přede!“
Kde přástek nebylo, tam se dralo třeba po celou zimu. „Dračky“ chodily od stavení ke stavení, až měli všude peří sedráno. Na Lašsku se draní peří říkalo "škubačky". V Bystřici pod Lopeníkem na Slovácku byl na konci drhnutí "adamáš". V okolí Zvole na Vysočině se slavnostnímu ukončení drhnutí říkalo "dudírek".
Draní peří bylo přirozenou formou dřívějšího společenského života na venkově, který ženám umožňoval, aby si při své práci zpívaly, vyprávěly různé historky, báchorky, pohádky či místní pověsti a práce jim přitom zároveň lépe ubíhala. Vzhledem k tomu, že při této činnosti nikdy nechyběly ani děti, mnohé ze zajímavých příběhů a vzpomínek se tak předávaly z generace na generaci a jsou známy dodnes.
Jak mohl vypadat jeden takový večer draní peří na Plzeňsku?
Draní peří předcházela příprava – dědeček s dětmi připravil zásobu louče a kozlík (železnou třínožku) na krb. Když se ve světnici setmělo, rozsvítil na krbu. Selka uvařila večeři, chasa mezitím nakrmila dobytek a pak všichni společně povečeřeli. Po večeři se trochu poklidilo nádobí, utřel stůl, přistavil se ke krbu u dveří, přiložilo se do kamen a zasedlo ke stolu. Selka přinesla z půdy v tzv. „krůši“ a v ní uložené peří, každý dračka dala si hrst před sebe a začalo se drát…
Uprostřed stolu bývalo při draní prázdné místo, kam dračky malé hromádky sedraného peří odhrnovaly, tzv.“vospenky“ odhazovaly do klína. Když se nadrala větší hromada, přiklopila se buď talířem nebo mísou. Dračky se pokaždé radostně chlubívaly, při kterém konci se mísa „více zvedá“ – bylo to vždy tam, kde draly zručnější. „Závodilo“ se vesele na všech stranách stolu. Aby byla při práci zábava a dračky nedřímaly, připadl dědečkovi a babičce úkol bavit je vypravováním pohádek nebo zajímavých příhod ze života. Drávalo se obvykle do 21 hodin, někdy i déle. Sedrané peří se cpávalo do džbánů, do dřevěných beček nebo velikých hrnců, které se ovazovaly hustým plátnem. Hospodyně vkládala do těchto nádob mastnou louč, aby se do něj nedali moli. Peří se potřebovalo stále a trvalo dlouho, než selka nadrala na polštář nebo dokonce na velikou peřinu. Obyčejně ale bývalo peří do Vánoc sedráno. Selka přinášela dračkám pro občerstvení trochu syrového kyselého zelí na talíři, někdy každému přidala i jablíčko. Na ukončení draček uspořádala pro své pomocnice obvykle malou slavnost - tzv. "doderek" (doderky), uvařila mísu sušeného ovoce a bývalo hodně veselo. Své vypravování Blažej Bušek jončí konstatováním: "Když dozpívali, přáli si vzájemně dobré noci a všichni rozradostněně šli spát - že opět jedna práce jest skončena."
zdroj: plzeňský rozhlas, 3.12. 2018, průběh draček v 20. a 30.letech., Michaela Vondráčková
Ze vzpomínek na dračky:
Pamatuji, jak se vydrhla podlaha, babička ,,rozhajcovala,, v kuchyni kamna, na stůl přišlo peří pod překlopený plechový škopek, židle kolem, a z hrnce na plotně voněl rum z čaje. Přišly sousedky, pohyby musely být opatrné, aby peří na sedraných hromádkách nelétalo, ani kýchnout jsem nesměla, pápěrky se shrabovaly na klín do zástěr. Já pod stolem poslouchala řeči, ani nedutala. Tak dlouho, než si někdo vzpoměl, ,,Bože, to dítě ještě nespí a všechno slyší!" A pak přišla doderná, babička nasmažila koblihy, napekla škvarková kolečka, koupila v konzumu griotku, tetky zpívaly a mluvily lechtivě. Potom jsem se po večerech sama bála, protože bábi chodila drát na oplátku, to bylo pravidlo. Máma a tety, měly duchny a polštáře do výbavy, nacpané tak, až se převalovaly, a také pápěrkové polštářky na divan. (Daniela Leicmanová, kolem roku 1960)
Nejrůznější typy "baněk" (1 a 3 nádoba, někde označováných taky "krůše"), užívaných k uskladnění peří. Západočeské muzeum v Plzni - Národopisné muzeum Plzeňska
https://plzen.rozhlas.cz/dracky-doderky-a-dlouhe-zimni-vecery-nasich-predku-na-plzensku-7696066
zdroj: archiv Antonín ViK, kniha Český lid, Wikipedia a chodsko.net
vyobrazení: pohlednice, autor: obraz, autor: Otto Piltz (1846 - 1910), l. p. 1877
