Státní hymna je jeden ze sedmi státních symbolů a je tvořena první slokou písně „Kde domov můj“, která pochází z české divadelní hry „Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“, která byla poprvé uvedena 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle. V roce 1930 byla k písni Kde domov můj oficiálně přidána druhá sloka, slovenská hymna Nad Tatrou sa blýská. Po vzniku České republiky v roce 1993 zůstala pouze první sloka.
Kde domov můj se jakožto neoficiální česká hymna zpívala už od 60. let 19. století. K popularitě písně, která se v 19. objevila i ve formě četných regionálních nebo humorizujících obměn, paradoxně přispěl i její zákaz v období Bachova absolutismu v 50. letech 19. století.
Název „fidlovačka“ označuje ševcovský nástroj užívaný k hlazení kůže. Fidlovačka byl rovněž název ševcovských slavností v pražských Nuslích, ke kterému se hra spisovatele, divadelníka a vlastence Josefa Kajetána Tyla, vztahuje. Příběh nešťastně zamilovaného ševce, krásné Lidušky a povýšeně vystupující poněmčené vdovy Mastlíkové, která málem provdá svoji svěřenkyni sňatkovému podvodníkovi, nebyl kritikou přijat zrovna kladně a po premiéře dočkal pouze jediné reprízy. Málokdo dnes také ví, že část Fidlovačky byla původně zpívána v němčině.
Píseň Kde domov můj v podání postavy slepého žebráka Mareše představovala jeden z mála světlých bodů neúspěšné frašky. Autorem hudby budoucí české hymny byl už tehdy uznávaný hudebník a skladatel František Škroup. I přes neúspěch Fidlovačky se píseň Kde domov můj stala součástí repertoáru slavných pěvců Karla Strakatého a Jana Křtitele Píška, díky kterým byla představena širšímu, dokonce i zahraničnímu publiku.
Ne všude se však Kde domov můj setkal s přijetím. Své výhrady, především proti textu této písně, měli Jan Neruda, Edvard Beneš, ale dokonce i Tomáš Garrigue Masaryk. Nakonec však, vyjma malých úprav, zůstala slavná Škroupova a Tylova píseň nezměněna.
O hymně (Karel Čapek)
Stalo se jednomu našinci v Římě – nebo abych nazval věc pravým jménem, stalo se mně samotnému kdysi v Římě, že jsem se díval z plošiny tramvaje, jak mašírují italští vojáčkové. Z toho dívání jsem byl vyrušen křikem, který se strhl kolem mne a který, jak jsem zjistil, se týkal mne. Ponenáhlu jsem se dovtípil, že mi dva taliánští dělníci velmi nadávají, kdežto konduktér mne hájil, že jsem cizinec. Teprve při dalším táhnoucím regimentu vojáčků jsem pochopil, že šlo o to, abych smekl před vojenským praporem. U nás totiž na takové věci nejsme zvyklí. Není nám samozřejmo, že máme smekati před praporem, jako nám není samozřejmo ledacos jiného.
Například program našeho rádia je obyčejně zakončen státními hymnami jako pozdravem krajanům v zahraničí. Rád bych věděl, kolika teple usazeným, pokuřujícím posluchačům se sluchátky na uších to prostě nedá a kolik z nich se jich při prvních zvucích postaví rovně jako svíčka. Má to být samozřejmá a přímo bezděčná reakce občana na státní hymny; a přece se obávám, že… že by snad bylo lépe ujistit se, že všichni posluchači po těch pár minut stojí v pozoru; nejsme-li si tím jisti, raději nevysílejme naše hymny rozhlasem; neboť nesluší se hráti je bez oné pocty, jež jim přísluší. (Lidové noviny 16. 5. 1926)
zdroj: radiozurnal.rozhlas.cz, 28. 3. 2018
vyobrazení: ilustrace, autor neznámý
