Na území Čech byl chmel znám a pěstován od 11. století a pro české hospodářství se stal důležitou plodinou už v 16. století, a to nejen pro domácí vaření piva, již tehdy se prodával do jiných zemí. Na vaření „nebeského daru“ bohatla šlechta, kláštery, ale i měšťané.
Česání chmele se děje, podle již dávno zavedeného řádu. Začíná se časně ráno, každý česáč má svou řadu rostlin, kterou musí obrat čistě, tj. musí odtrhat podlouhlé šištičky bez listů a se stopkami. Natrhané šištičky se měří na čtvrťáky neboli věrtele. Kolik věrtelů česáč natrhal, tolik dostal „plechů“, to je známek, označených značkou nebo jménem majitele chmelnice. Známka se pak večer majiteli odevzdala a podle jejich počtu se pak řídila mzda. Po skončení sklizně se slavila „dočesná“, byla to obdoba dožínek. Na poslední fůře se vezl z chmelnice opentlený poslední chmelový štok a veliký věnec, uvitý z květů zahradních, polních, klasů obilních a chmele. Tento věnec byl potom upevněn na vysoké tyči na dvoře statku. Pod ním byla pro česáče připravena slavnostní večeře, při níž nesměla chybět skopová pečeně a koláče. V některých chmelařských krajích býval velký „dočesný“ věnec vezen z chmelnice do vsi v slavnostním průvodu, v němž byli mimo jiné též „praporečníci“, mající však místo praporů tyčky ozdobené chmelem a nezbytný „medvěd“.
