Bílá sobota je připomínkou Kristova pobytu v hrobě, poslední den půstu a slavnost Vzkříšení, lidová tradice
Dle starodávného zvyku, pocházejícího z židovského počítání času, začíná nový den již po západu slunce. Kristova oslava Vzkříšení (obnovené spojení ducha a těla) tak začíná již v sobotní podvečer noční vigilii, která přechází v neděli, kdy se slaví Zmrtvýchvstání. Noc ze soboty na neděli, kdy Ježíš procitl, je nazývaná Velká a odtud pochází název Velikonoce. Pojmenování soboty vychází z bílého roucha novokřtěnců, kteří byli již ve středověku, v tento den v rámci noční bohoslužby křtěni a přijati do církevního společenství. Katechumeni jsou takto křtěni dodnes a tyto obřady patří mezi nejkrásnější z celého liturgického roku.
A proč se křtí právě o Velikonocích? Protože velikonoční noc je „matkou všech nocí“. Právě tam si křesťané připomínají onen zásadní okamžik přechodu mezi smrtí a životem, právě proto se v tuto noc také křtí katechumeny, tedy žadatele o křest. Křest je totiž vyjádřením přechodu mezi smrtí a životem. Bílá sobota je tzv. aliturgickým dnem, zásadně se neslaví mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných.
V liturgických obřadech Bílé soboty dochází i ke svěcení přírodních symbolů. První z nich je voda, která se světí pro další celoroční liturgické účely. Dalším je oheň a světlo. Místy se v kostelech v tento den pálí ratolesti z Květné neděle, z nichž se získává svatý popel, používaný při obřadech Popeleční středy v roce následujícím. Podle pradávného zvyku se i v kostelech uhašený oheň na Velký pátek nově vykřesává ze dřeva a zapaluje se jím tzv. paškál – velikonoční svíce, symbol vzkříšení Krista.
Před vchodem do kostela se světí oheň, jemuž se přičítá očišťující moc. V dřívějších dobách hospodyně doma uhasila oheň, vzala si polínko, které přiložila před kostelem na hraničku spolu s ostatními a když kněz oheň posvětil, vracela se domů s rozžhaveným kouskem dřeva, kterým zažehla oheň nový. Vyhaslé oharky nosívaly také na pole, rozdrtily je a sypaly na louky a pastviny, aby byla dobrá úroda, přidávaly je do pšenice, aby byla zdravá. Na Valašsku se v kostele světilo lískové dřevo, z něhož se pak nařezaly křížky a ty se nastrkaly v neděli nebo pondělí na poli do mladého osení, aby bylo chráněno od blesku a krupobití. Ve Slezsku vyhaslý oharek hospodyňka doma zastrčila pod střechu proti ohni nebo hodila do studny, aby nebyla voda jedovatá, případně ho zabodla do země, aby úrodě neškodily housenky, myši a podobní škůdci.