V Jíkvi u Nymburku chodíval Barborek celý průvod, někdy jich bývalo i třicet. Chodívaly vždy večer, který je tu dobu již dlouhý. Ve staveních se drávalo peří a předlo. Měli tu, ale jednu specialitu mužské Barbory, za které se strojili dospělí mladíci, někdy i sousedi. Dva nebo tři se oblekli úplně bíle. Měli bílé sukně, bílé jupky, a to byli ještě zahaleni do bílého ložního prostěradla. Obličej si obílili tím způsobem, že si jej smočili vodou a foukli potom do mouky. Některý si postavil ještě na hlavu dojačku (nádobu na mléko). Každá Barbora měla v ruce metlu a v druhé uzlík, ve kterém byla jablka, ořechy, sušené švestky a hrušky, křížaly. Barbory provázel čert a koza.
Čert měl na sobě na ruby obrácený kožich s dlouhou černou srstí, tzv. cápový a takové koženky. Přes hlavu měl přetaženou černou noční čepičku, ze které byly udělány nahoře na hlavě dva růžky, vycpané koudelí. Obličej měl počerněn sazemi, nad očima červené proužky a z úst mu visel dlouhý jazyk z červeného flanelu. V ruce držel silný řetěz, kterým chrastil. Koza byla strakatě oblečena, obličej měla zakrytý škraboškou tvaru kozí hlavy a na hlavě rohy z výtřasek (dvojrohých dřevěných vidlí). Na krku se jí houpal zvoneček. Běhala po čtyřech a dělala veliké skoky. Jedna z Barbor nosila na bidélku nastrčeného turka (tykev), jehož obsah byl vydlabán a jehož jedna strana byla vyřezána na způsob velikého obličeje. Ve vnitřku hořela svíčka. Vypadala to jako umrlčí hlava.
Znamením, že jdou do stavení, bylo, že postavily do okna turka a zašlehaly do skla metlou. Rozumí se, že ve světnici propukl zmatek a děti nevěděli kam se dříve skrýt. Barbory vstoupivše do světnice jiného nepromluvili, jen stále tlumeným hlasem vybízeli k modlitbě:
„Modli se, modli se!“, spíše to však vypadalo jako „muli se, muli se“.
Děti obyčejně plny strachu hned klekly a modlily se. Kdo se nechtěl modliti, toho šlehaly Barbory metlou a hrozily, že ho vezme čert. Ten stál v síni, chrastil řetězem a každou chvíli se zjevoval v otevřených dveřích světnice. Při jeho objevení vyšlehovaly blesky. Někdo totiž byl v síni skryt a vyfukoval trubičkou smůlu do plamene svíčky.
Dospělejší chlapci a dívky se obyčejně poschovávali. Ty však koza, po všech koutech šmejdíc a rejdíc vyhledala a rohy z úkrytu vypudila. Barbory potom vytahovaly z uzlíků dárky a nasypaly z nich na zem před každého hromádku. Kdo po dárcích nedočkavě natáhl ruku, šlehly ho přes ni metlou. Hned nato, nepromluvivše, odešly do jiného stavení. Někdy prý dárky za nimi i na voze vozili. O takových Barborách někde říkali, že prý jsou z Kremže. A proč tak, to se neví….
zdroj: archiv Antonín ViK, kniha: Veselé chvíle v životě lidu Českého, autor: Čeněk Zíbrt
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
