K svátku svaté Barbory a k adventnímu období neodmyslitelně patří tzv. barborky – nařezané větvičky z třešní, višní, ale také z jabloní, broskvoní, švestek či zlatého deště. Tento zvyk vychází z pohanských tradic, protože pohané považovali 4. prosinec za osudový den, nejvhodnější pro věštby. V křesťanské symbolice představují rozkvetlé třešňové či jabloňové větvičky čistotu Panny Marie a příchod nového světla – Ježíše Krista. Kvetoucí barborky připomínají naději, obrození, čistotu a světlo. Lidé proto v tento den lámali ze stromů ratolesti, které měly mít věštebnou moc a patřily k nejúčinnějším prostředkům, jak si k sobě přivábit tajně milovaného chlapce.
Větvičky by v den svaté Barbory měla řezat svobodná dívka ze stromu starého alespoň deset let. Některé zdroje uvádějí, že k jejich řezání má dojít krátce po setmění, jiné doporučují načasovat tento úkon na brzké ráno po rozednění. Na Slovácku se dokonce traduje, že by dívky měly větvičky ukousnout vlastními zuby. Nařezané barborky se vloží do nádoby naplněné zeminou a postaví na teplé místo; dříve se často umisťovaly do chléva. V některých krajích děvčata větvičky zalévala vodou ze studánky, kterou přinesla v ústech, a to i několikrát denně. Takto ošetřované barborky prý měly ještě větší věštebnou moc. Pokud dívce větvičky na Štědrý den vykvetly, věřilo se, že se do roka vdá. Když nevykvetly, znamenalo to, že svatba ji nečeká; dokonce se o ní říkávalo, že není panna. Vykvetlý květ si dívky vkládaly za šněrovačku, aby jim během půlnoční mše přivábil jinocha, kterého tajně milovaly.
Krajové varianty Barborky:
- Děvčata mohou v tento den uříznout nejen jednu větvičku, ale hned více větviček. Každou z nich si pak můžou pojmenovat po svých nápadnicích a vzala si prý toho, jehož větévka vykvetla jako první. Další variantou „barborek“ byla pověra, že kolikátý den „barborka“ vykvete, v tolikátém měsíci potká dívku štěstí.
- Na první adventní neděli sázely si dívky v některých oblastech Bílých Karpat do květináče višňový „révek“, čili větvičku, kterou měly každý den za úsvitu polévat vodou, než na ní vyrostou pupeny a na boží narození rozkvete (25. 12.). Toho dne dívka měla „opéřit“ (okrášlit) révek „pozlátkem“ a dát ho svému milému za klobouk.
- Kvítek z barborky ukrytý za šněrovačkou měl přivábit chlapce, kterého dívka nosila v srdci a moravská děvucha si rozkvetlou větvičku zase brala do kostela „na půlnoční“ a který hoch si ji vzal a dal za klobouk, tak se to bralo jako vyznání lásky.
- Dívky na Královéhradecku se musely o svou jabloňovou větvičku dobře postarat, aby splnily všechny požadavky nutné k dobré věštbě. Bylo nutné větvičku provléknout husím brčkem a spolu s ním prorazit korkovou zátku, načež potom silou vrazit do hrdla láhve naplněné vodou, která se musela každý den vyměňovat. Lahev se uchovávala z důvodu tepla ve chlévě.
- Ve své knize Pohorská ves uvádí Božena Němcová vyprávění Dorly o zvyku děvčat z Chodska: Na svatú Barboru huřízne si dívčí (když je huž tak velké jako já) višňovú neb třešňovú větvičku, dá do vody na teplé místo - nejlépe do chlíva - tu nejtepleji - ob den dává čerstvú vodu ha na vánoce vykvete... Ty větvičky nesú si děvčata na půlnoční za šněrovačkú, ha který ji chopne, za toho muší jít.
- Na Náchodsku zase uříznutou větvičku na sv. Barboru používali k určení počasí: Když na sv. Barboru uříznutá a ve vodě uchovávaná větvička na Štědrý den rozkvetla, mělo přijít brzy léto, pokud však nevykvetla, bylo to znamení, že léto přijde později než obvykle a zima bude tuhá.
Višňová ratolest rozpoznala čarodějnice:
Nejen milostné magii měly sloužit třešňové haluzky. Byly i prostředkem k identifikaci obávaných čarodějnic.
- Kdo si jednu rozkvetlou ratolest vzal do kostela na štědrovečerní půlnoční mši, uviděl je klečet před oltářem, s dížkami na hlavách. Tak se věřilo ve Slezsku, na Zlínsku nebo na Pelhřimovsku.
- Na Litomyšlsku znali také jednoduchou praktiku s višňovou ratolestí. Z višňových větviček uříznutých na sv. Barboru upletli jednoduchý věneček, který až do Štědrého dne uchovávali ve studené vodě. Pak už bylo vše poměrně jednoduché. Kdo se v kostele při jitřní mši na Štědrý den podíval takovým věnečkem na přítomné ženy, hned mezi nimi poznal čarodějnice - byly totiž obrácené zády k oltáři.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK a Eva Pavelková - Dřeviny v lidové slovesnosti, obyčejích, zvycích Bílých Karpat
vyobrazení: fotografie, autorka: Nataliya Druchkova, Shutterstock.com
