Rolník zasadil semeno, které v krátké době vyklíčilo a rostlo obilí jemuž věnoval po celou dobu vzrůstu velikou péči, kterou podporoval mnohými pověrčivými praktikami, které se po generace dědily. Po celou dobu zrání obcházel pole a starostlivým pohledem sledoval, zda neutrpělo nějaké úhony. Denně s obavami sledoval oblohu a srdce mu úzkostlivě bilo, nakupily-li se zlověstné mraky, hrozící zničením celoroční námahy.
Obilí pomalu zlatoví, těžké klasy svěšují své hlavy, aby vydaly zrno, z něhož vzejde chléb. Tajemný pochod zrání jest dokončen, obilí dozrálo k žatvě. Nastává nejradostnější, ale také namáhavá práce zemědělcova. V teplejších nížinách, jak praví i pranostika, býval pro žatvu signálem svátek sv. Markéty (13.7.), v hornatých krajích začínaly žně zpravidla až po Maří Magdaleně (22.7.). Žně bývaly velkým svátkem pro celou ves. Kdo měl zdravé ruce a nohy, činil se na poli od svítání do soumraku, oháněl se kosou a hráběmi, jezdil s potahy anebo alespoň holýma rukama vázal a nosil snopy, stavěl panáky a skládal je do stodol či do stohu.
Výjimečné postavení při žních mívali ženci, jejich těžká práce byla opředena mnoha pověrami. Když přišli na pole, smekli, nábožně se pokřižovali a přidali krátkou modlitbu a zvolali:
